Kdyby se znovu napil, tak by umřel. Sonda do duše pražského bezdomovce Vojtěcha aneb jak se z úspěšného filharmonika stal alkoholik.
Život si někdy nevybírá. I když je člověk uznávaný filharmonik, nemusí být úplně vždy úspěšný až do smrti. Své by o tom mohl vyprávět Vojtěch. Po smrti své matky spadl do alkoholu a kdysi významný hudebník cestující po celém světě skončil na samotném dně společnosti – s dalšími třemi alkoholiky a v jeskyni. Tam přesně totiž bydlel po dlouhé roky. Co ho k tomu dovedlo a jaký je každodenní život vzdělaného talentovaného člověka, který se kvůli jednomu zakopnutí dostal na ulici? I to nám Vojtěch osobně pověděl díky prohlídce Pragulicu, který exkurze s bezdomovci pravidelně organizuje. Po Karimovi si můžeš přečíst další příběh a další pohled na odvrácenou stránku ulice.
„Jmenuju se Vojtěch a myslím, že můžeme začít,“ vítá nás bývalý filharmonik na své prohlídce. Nese si tašku, ve které má malé housle. Jeho chuť a cit pro hudbu tu pořád je. Stojíme na pražském Újezdě, u pomníku obětem komunismu. Tady přitom nezačíná jenom dnešní prohlídka. Začíná tu Vojtěchův celý životní příběh. Příběh plný úspěchů a pak jednoho velkého pádu. Tudy každý den procházel na konzervatoř.
Vojtěch byl odmala hudebně nadaný, už v dětství hrál na housle, a když potom nastoupil na Pražskou konzervatoř, byl tak dobrý, že ho okamžitě chtěli nejen v Praze, ale i po celém světě. Národní divadlo, Hudební divadlo Karlín, Japonsko, Německo, Řecko a vlastně celá Evropa. Všude hrál. Jeden pobyt v Řecku mu však navždy změnil život a housle rozladil na dlouhou dobu.
„Prožil jsem si nádherný život. Měl jsem obrovskou výhodu, že mi byly úplně ukradené politické názory. Já chtěl hlavně hrát. Proto jsem i před revolucí měl možnost jezdit s orchestrem po celém světě. O to víc pak po revoluci. Potkal jsem hodně skvělých lidí a ještě si za jedno hraní vydělal to, co si jiní vydělali za měsíc.“
Hodně peněz a docela velké množství volného času si pan Vojtěch zkracoval pitím alkoholu. „Vždycky jsem na svých cestách hodně pil, ale nikdy jsem to nepovažoval za něco nebezpečného. Člověk si častokrát až zpětně uvědomí, co by se dalo změnit, ale tehdy mi to přišlo naprosto normální. Tak nějak tam všichni pili.“
Jeho chuť na alkohol se tak rychle kumulovala, až úplně praskla – to když mu zemřela jeho matka. „Zničehonic jsem ve svém životě neměl žádnou ženu, která by mě usměrňovala. Přestal jsem být schopný hrát, jenom jsem pil.“ Postupně propil všechny svoje nastřádané peníze, aby před šesti lety jednoho dne zjistil, že prostě nemá na nájem. Znenadání skončil na lavičce jednoho dejvického parku.
„Byla tam tehdy jenom jedna lavička a moc lidí tudy neprocházelo. Ideální místo. První týdny byly ale hrozné. Byl jsem tam sám a v permanentních depresích. Tehdy jsem zjistil, že deprese existuje – byly to šílený, nepopsatelný nálady, které chce člověk rychle dostat pryč. Tak jsem je pryč dostával dalším pitím. Vypil jsem i dva litry krabicovýho vína na ex. Regulérně jsem se ožíral a potácel se v takovým divným polospánku ulicemi. Já nikdy nebyl na nějaký skuhrání, ale přišel jsem do fáze, kdy mi to bylo úplně všechno jedno – tak, jak nikdy předtím. Nic jsem neřešil, nic mě neštvalo. Věděl jsem, že nemám pít, ale následky mi byly ukradené.“
Rychle se s ulicí sžil. Nezbylo mu také nic jiného. Našel si dobré místo k žebrání. Nechtěl žebrat klasickými způsoby někde v centru Prahy, proto si v Dejvicích našel vilovou čtvrť, kde mu majetnější lidé logicky přispívali i vyšší částky než někde u nádraží. Za hodinu si vydělal i tisíc korun a to mu na nějakou dobu vystačilo. I když Vojtěch nebyl typ hlučného, extrovertního bezdomovce, někdo, podle něj z okolních domů, na něj zavolal policii.
„Přijeli tam policajti a vyhodili mě. Já jsem nikdy nebyl zvyklý se s policajtama přít, a tak jsem prostě odešel. To mi tehdy zachránilo život. Sami totiž na ulici nevydržíte déle jak rok. To vás totiž úplně semele a prostě umřete – nebo se k někomu přidáte. Pendloval jsem pražskejma ulicema, přespával v jinejch parcích, na jinejch lavičkách a pak si našel malou skupinku, která mě mezi sebe přibrala.“
V průběhu prohlídky Vojtěch seznamuje návštěvníky s budovami kolem sebe, s jejich historií a s tím, jakou roli hrály v jeho životě. Na některých místech, která má rád, vytahuje z plátěné tašky malé housle a stále velmi dobře hraje některé známé symfonické klasiky. U toho povídá mrazivé historky z pražských ulic.
Řeč přijde na narkomany: „Mám kamaráda Radana, který byl závislý na heroinu. Chodili jsme spolu do školy, jeho otec byl akademický malíř. Byl z dobré rodiny. Bohužel si vzal ženu, která ho podváděla s mnoha jinými muži a on to psychicky neustál, pomalu přicházel o peníze, dostal se na ulici a spadl do tvrdých drog. Pamatuju, jak jednou ve svém drogovém opojení napadl vlastní matku, kterou jsem znal od začátku našeho přátelství. Zamkl se v pokoji a ona pak zavolala policii. Ta však přijela a neudělala vůbec nic a já musel kamaráda sám dvě hodiny přemlouvat, ať otevře dveře. Už v té době jsem věděl, že žádné drogy nikdy nechci zkusit,“ popisuje svůj vztah k narkotikům. Problémem bylo vždycky spíš víno. A alkohol obecně.
Tím začalo Vojtěchovo období, kdy bydlel v opuštěné jeskyni. Vstup do ní byl několik metrů vysoko a lezlo se tam po laně. Zřejmě tohle odrazovalo ostatní bezdomovce a Vladimír s jeho partičkou mohli mít poměrně bezpečné zázemí. „I v té skupině si člověk kolikrát nebyl jistý lidma kolem sebe. Někdo mi vyhovoval méně, někdo více, musel jsem být v takovým neustálým divným polostřehu, jestli mi neukradne i ten polední kus hadru, co mám.“
Byl tam s člověkem, co příležitostně bral drogy a ostatní dva pak jenom pili. Podle Vojtěcha všichni čtyři pili tak, jak jim to chutnalo, a když měli náladu. Jak ale dodává – člověk na ulici stejně žádnou náladu moc nemá. Je to prý takový neustále se opakující koloběh. Pil, protože se tím, jak říká, „umrtvil“ a nebyl potom takový problém se vyspat. Na ulici totiž nefunguje zákonitost dne a noci. Nejde spát osm hodin v kuse jako normálně.
„Pořád vás někdo ruší, takže spíte přerušovaně. Umrtvíte se, na dvě hodiny si dáchnete a pak zase nějakou chvilku fungujete. Klasický spánkový režim z normálního života v podstatě neexistuje. Pořád jsme někde pendlovali. Není noc a den, všechno je to jen spleť situací, ze kterých člověk přemýšlí, jak by se dostal pryč. Jediná povinnost je ta, že jsem se musel pravidelně dokopat k tomu vyžebrat peníze. To vás ale donutí, protože žádná jiná varianta prostě není,“ vysvětluje Vojtěch a dodává, že vzhledem ke své fyzické kondici lézt z jeskyně ven po laně nebyla žádná sranda.
„A chtěl jste se vůbec dostat z ulice pryč?“ ptá se návštěvník prohlídky, když procházíme pražskou Kampou. „Víte... Já vždycky věděl, že chci z ulice co nejdřív pryč. Uvědomoval jsem si to, ale ten životní styl mě prostě semlel. I kdyby vám sebevíc kdo chtěl pomoct, tak je to hrozně těžké, pokud se k tomu sám neodhodláte. Ztratíte všechny základní návyky.“
Vojtěch velmi otevřeně popisuje, že kromě spánkových návyků ztratil během chvíle i schopnost hygienických návyků. Zapomněl na to, jaké je to se každý den mýt, čistit si zuby, pravidelně vstávat... Na ulici lidé neřeší, jestli jsou špinaví, nebo smrdí.
„Dostal jsem se do azyláku a myslel, že to bude lepší. Nebylo. Nedalo se tam žít. V normální společnosti si lidi kolem sebe vybíráte, na ulici už sice ne, ale když náhodou natrefíte na dobrý kolektiv, není to tak hrozné. Ale v azyláku mi spolubydlící byli přiděleni a nemohl jsem s tím udělat vůbec nic. Když jste na pokoji s lidmi, kteří vás štvou a ještě k tomu nemáte žádné soukromí, to vás sešrotuje ještě víc než ulice. Azyl mi vzal to úplně poslední, co jsem měl – svobodu.“
Poté, co několik let přebýval v jeskyni a pak ve velmi skličujícím prostředí, potkalo Vojtěcha štěstí v neštěstí. Potkal svého dávného kamaráda, který mu dovolil bydlet v jeho pokoji. Vysednout z rozjetého rychlíku plného alkoholu a lhostejnosti k sobě samému ale není vůbec jednoduché. Měl střechu nad hlavou, mohl se sprchovat, začít dávat svůj život dohromady. Ale stejně jako na začátku, měl velké množství volného času na to, aby se mu to jen tak povedlo.
Přecházíme Mánesův most a brzy nato vidíme budovu Pražské konzervatoře. Právě tady končil Vojtěch cestu do školy, kterou jsme právě prošli. Někdy úplně tak docela nekončil tady – přiznává, že občas se svojí kamarádkou chodil za školu.
Otevírá však i úplně jinou kapitolu svého života, ve které měl střechu nad hlavou a částečnou vůli s alkoholem úplně seknout. Pít ale nepřestal. Naopak. Jen seděl na bytě, popíjel víno, kouřil cigarety a jednou za čas si chodil žebrat peníze. Moc se nehýbal, skoro vůbec nejedl a jeho tělo začalo protestovat.
„V roce 2013 jsem zkolaboval. Kamarád mě našel doma ležet na podlaze. Zavolal sanitku, odvezli mě do nemocnice, dostali mě z nejhoršího a já po měsíci šel do Léčebny dlouhodobě nemocných a tam zůstal tři čtvrtě roku. Kvůli tomu, že jsem nejedl a jenom kouřil a pil, mi lékaři nedávali moc šancí. Mysleli si, že brzo umřu. A já si to myslel taky,“ svěřuje se Vojtěch.
I přesto se nevzdal. Jeho vlastní kolaps ho paradoxně zachránil. Díky němu si uvědomil si, co všechno se stalo. Nejvíc mu rezonovalo v hlavě poučení od lékařů, kteří ho upozornili, že jestli bude nadále pít, tak nevydrží. Pud sebezáchovy a touha zase hrát byla mnohonásobně silnější a z tohoto odrazového můstku chtěl Vojtěch znovu nastartovat svůj život.
Získal práci jako hlídač v jedné pražské galerii, a i když si prý o některém umění myslí svoje, je v příjemném inspirativním prostředí, není to fyzická práce, kterou kvůli svému kolapsu už moc nemůže dělat a má tam svůj klid. Prohlídku zakončujeme u Stavovského divadla, kde se nám Vojtěch nastiňuje své plány do budoucna:
„Abych hrál ve velkých orchestrech jako dřív – ta doba je pryč. Ale chtěl bych vyjít na veřejnost a zase hrát. Nebo si otevřít nějaké soukromé lekce houslí. Proto teď pečlivě cvičím ve svém pokoji a uvidím, jak dál. Chtěl bych se dostat do situace, kdy bych si tím mohl přivydělávat.“
A je pobyt na ulici pro obyčejného člověka vůbec něčím přínosný? Vojtěch odpovídá jednoznačně: „Netvrdil bych, že jde o nějakou pozitivní zkušenost. Ztratil jsem u toho úplně všechno a schopen si to opravdu připustit jsem byl teprve pár let zpátky. Je vám jedno, co bude za měsíc nebo zítra, protože nevíte, co bude za pět minut. Teď to vím, ale taky vím, že pokud bych se teď napil, tak bych umřel.“
Bude Vojtěch zase hrát? S jeho návratem na hudební scénu můžeš pomoct i ty. Pokud tě jeho životní osud zaujal, objednej si prohlídku a dovíš se spoustu zajímavých věcí ze života bezdomovců, kteří přitom jako bezdomovci vůbec nemusí působit.
