Marie věnovala rok svého života výuce dětí z daleké Zambie.
To, co považujeme v našich končinách za samozřejmé, může v jiných koutech světa představovat ten nejcennější artikl. Krom vody a jídla se lidem nedostává zdravotní péče, základních podmínek pro život nebo dostatečného vzdělání. Školní docházka spojená s kvalitně vedenou výukou přitom může zásadně přispět k rozvoji chudších zemí.
Různé charitativní a dobrovolnické organizace jsou si toho vědomy, a tak poskytují prostor lidem, kteří chtějí a mohou v této oblasti pomoci. Jedním z těchto odhodlaných dobrovolníků je i Češka Marie, která strávila několik měsíců v roli učitelky v africké Zambii. O svých zážitcích s místními obyvateli, odlišnou kulturou, ale i o problémech spojených s charitativní pomocí s námi pohovořila v následujícím rozhovoru.
Ahoj, Marie, jako dobrovolnice jsi strávila několik měsíců v daleké Zambii. K něčemu takovému se neodhodlá zrovna každý, jak bys tedy přiblížila sama sebe našim čtenářům?
Ahoj, je mi dvacet šest let. Studovala jsem v Českých Budějovicích na pedagogické fakultě, obor biologie a geografie. Čím více se přibližoval konec studia, tím více jsem cítila, že ještě nechci spadnout do víru stereotypu a chci si zkusit strávit rok života kdekoli mimo domov a sama. Šlo o takovou výzvu. A v té době, jakožto budoucí učitel, jsem toužila poznat i jiné způsoby vzdělávání krom toho našeho českého. Vždy mě zajímalo, jak to vypadá v rozvojové zemi. Zároveň cítím jakousi povinnost učitele zeměpisu, milou povinnost, cestovat a poznávat nové kultury a kouty světa. Také jsem se chtěla oprostit od veškerého komfortu a materiálna. Summa summarum se sešlo několik aspektů, které mě dovedly zrovna do střediska City of Hope v Zambii.
K dobrovolničení v Africe ses dostala díky projektu Adopce na blízko. Jak náročné bylo si takovou roli vysloužit?
Projekt Adopce na blízko funguje jako jakýsi support programu Cagliero, který je zprostředkován salesiánskou asociací Dona Boska. Abyste mohli strávit nějakou dobu v cizí zemi jako dobrovolník, musíte nejdřív projít přípravným kurzem, který u nás probíhá vždy po dobu jednoho roku během osmi víkendů. Tento program funguje po celém světě, avšak v každém státě je o něj odlišný zájem. Například v Německu dochází k výběrovému řízení už do samotného „přípraváku“ z důvodu velkého zájmu o dobrovolnictví. V České republice bohužel tak velký zájem o dobrovolnictví není, tudíž je mnohem snazší se z Česka někam jako dobrovolník dostat. To ale neznamená, že jde o procházku růžovou zahradou. Vzpomínám si, jak jsem zhruba v polovině přípravy chtěla všechno vzdát a říkala jsem si, že bych do toho už znova nešla. Přišlo mi, že kolem bylo hrozně zařizování a často to bylo náročné i psychicky. Velkou roli ale hrálo i to, že jsem v tom samém roce dokončovala magisterské studium. Zpětně musím přiznat, že to tak náročné nebylo a rozhodně to stálo za to!
Proč sis zvolila právě Zambii?
Věděla jsem, že chci do Subsaharské Afriky, byla mi vždy tak nějak sympatická, neobjevená, s typicky rozvojovým charakterem. Výběr země spočíval na základě kontinuální spolupráce salesiánských středisek v Africe s naší organizací a na tom, že mluvím anglicky, tudíž jsem nemohla jet například do Konga, kde se mluví francouzsky, a tak se přede mnou objevila možnost jet do Zambie.
V cílové destinaci jsi přistála v září na konci roku 2016. Jaké byly tvé pocity bezprostředně po přistání a v průběhu prvních dnů?
Pořád mi hlavou probíhalo: „Jooo dalas to! Seš tady!“ Měla jsem ale obrovský strach z neznáma a nejistotu, kterou nesnáším. Nikomu jsem skoro nerozuměla. Africká angličtina je podle mě v těsném závěsu, co se srozumitelnosti týká, za tou indickou. Pamatuji si, že po příjezdu do střediska zrovna nešla elektrika a netekla voda a byla tma. Nemohla jsem si ani vybalit věci a osprchovat se, nemohla jsem se ozvat domů. Byla jsem docela zoufalá, ale pořád jsem měla pocit nadšení z toho, že tam jsem. Jazyk pro mě byl obrovskou bariérou. Nebylo pro mě tak náročné si zvyknout na africké klima a vše kolem, jako na to, že se nemůžu nikomu vypovídat ve svém rodném jazyce, že skoro nikomu nerozumím a nikdo nerozumí mně. Když jsem přijela do střediska, bylo tam dalších pět dobrovolnic, tři z Německa a dvě z Polska. Ze začátku jsem jim opravdu záviděla, že si mohou povídat ve svém jazyce. Postupně jsem ale přicházela na to, že být někde sám za sebe je nejvýhodnější pozice a taky vás to nejvíce donutí mluvit, seznamovat se a učit se něčemu novému.
Tvým úkolem byla výuka dětí v jedné ze škol v Lusace, hlavním městě Zambie. Popsala bys nám jednu takovou typickou vyučovací hodinu?
Dopoledne jsem trávila ve škole na periferii Lusaky. Tamní školu navštěvovalo přes tisíc žáků z širokého okolí. Na místní poměry šlo o školu velmi solidní. Ve škole by měli dobrovolníci fungovat jako asistenti učitele, protože ve třídě je běžně kolem šedesáti žáků. Do školy učitel ale často nedorazí nebo dorazí a někde se poflakuje, takže jsem na celou třídu byla dost času sama. Velkou část z výuky pak v tak velké třídě pochopitelně bere spoustu času její usměrňování. Vyučovací hodina netrvá čtyřicet pět minut jako je tomu u nás, ale dvě hodiny, po kterých následuje jedna delší přestávka a pak se znovu pokračuje ve výuce, což vede k velké ztrátě pozornosti dětí už po první půl hodině.
Jaké sny a ambice mají zdejší děti? A jak náročné je jejich učivo v porovnání s tím naším?
Jeden den mohli žáci přijít převlečeni za to, čím jednou chtějí být. Normálně musí nosit uniformy. Ten den ve třídě sedělo šedesát právníků a lékařů. Takže asi tak.
Náročnost učiva mě často dost překvapila. Základní škola v Zambii má dvanáct ročníků. Dalo by se říct, že rovnou zahrnuje i naši střední školu. Je to ale samozřejmě trochu jinak. Často jsem doučovala biologii holky z druhého stupně a s probíranou látkou jsem se sama jako student setkala až na vysoké škole. V nižších ročnících bych řekla, že obsah je tak nastejno jako u nás. Velkým problémem je, že žáci nemají absolutně ponětí o základech daného předmětu. Jednou se mi stalo, že jsem doučovala matematiku holky ze střediska, kterým bylo asi sedmnáct. Probíraly funkce. A během vysvětlování jsem zjistila, že holky nemají ponětí o metrickém systému. Když jsem se jich tak mimoděk zeptala, jak je podle nich velký metr, na prstech ukázaly asi decimetr. Když jsem se jich zeptala, kolik metrů má jeden kilometr, řekly, že 248 metrů.
Úředním jazykem Zambie je sice angličtina, ale existuje zde hned několik desítek různých nářečí. Naučila ses některé z nich?
V Zambii se mluví zhruba sedmdesáti jazyky. Když se mě jednou děti ptaly, jakými jazyky se mluví u nás, říkala jsem jim, že češtinou a oni se zeptaly: „no... a dál?“ Nechápaly, že tu mluvíme jen jedním jazykem. V oblasti, kde jsem se nacházela, se mluví zejména cinyanjou. Samozřejmě jsem se naučila klasické základy. Tím si vždy a všude zajistíte větší přívětivost. A pravdou je, že jsem se naučila snad všechny nadávky. Samozřejmě kvůli tomu, že jsem chtěla být v obraze, co se kolem šušká.
Preferují místní spíše komunikaci ve svém nářečí, nebo se běžně i mezi sebou baví anglicky a nářečí jsou jen spíše věcí venkova?
Rozhodně preferují svoje jazyky před angličtinou. Tam, kde je angličtina hodně rozšířená, se mluví většinou mixem mezi místním jazykem a angličtinou, to je pro ně asi nejtypičtější. V jedné větě jsou schopni použít tří jazyky.
V Zambii také výrazně převládá křesťanské náboženství a v téměř každé vsi je prý kostel. Je tomu skutečně tak? Jakou váhu přikládají místní své víře?
Ano, je tomu tak. Zambie je silně křesťanská, což ale neznamená, že by se tam jiná náboženství nevyskytovala, ale ateistu tam jen tak nepotkáte. S lidmi, s kterými jsem se setkala, měli často pochopení pro jiná vyznání, nechápali však, když byl někdo ateistou. Ale tomu je tak podle mě skoro všude ve světě. To jen Česko je v tomhle trošku jinde. Místní víra je v mých očích hodně přitažená za vlasy a hodně dogmatická, což mě samotné bylo dost nesympatické. Všechno se dělá proto, že se to musí, ale bez opodstatnění a velkého vysvětlování. Víc tam náboženství funguje ve stylu poslušných oveček.
Jako úskalí jsem tam shledávala to, že jsou tam pořád patrné prvky a zvyky místních náboženství a čarodějnictví, které jsou často spojené s různými rituály atp., které prokládají křesťanství takovým způsobem, s kterým by kdejaký křesťan nesouhlasil.
Určitě se zde také nevyhýbají klasickým křesťanským svátkům. Jakým způsobem místní slaví Vánoce nebo Velikonoce?
Ač jsem vychována v katolické víře a vím, co obnáší pro křesťana Vánoce a Velikonoce, tak jsem se na tyto svátky v Zambii připravovala extra. Slaví se tam ve velkém. V Česku už to často vnímám tak, že například Vánoce jsou pro nás hlavně o tom stromečku, dárcích a dobrém jídle a na půlnoční se jde už jen tak ze zvyku. Podobně to je s Velikonocemi. Tam to je přesně naopak. V kostele se odehrává ta hlavní část těchto svátků a potom přijde třeba lepší jídlo a společně se posedí, ale to už je vedlejší. Což také znamená, že dokáží být v kostele od rána až do noci. Běžná mše trvá tři hodiny. O Velikonocích jsme na mši strávili i šest hodin. Stay awake, jak říká Ježíš apoštolům v Getsemanech, pro mě během velikonočních mší nabylo na významu.
Jako bílá Evropanka jsi jistě musela přitahovat pozornost. Znamenalo to pro tebe nějaké potíže, nebo naopak? Mají i Zambijci, jak už to tak v Africe bývá, nějaký speciální výraz pro bělocha?
Měla jsem výhodu, že jsem byla na periferii hlavního města. Tam jsou na bělochy zvyklí, takže jsme nebyli takovou atrakcí, jako když vyjedete na venkov. Pořád po vás ale lidi pokukují a pokřikují muzungu (bělochu). Na to si rychle člověk zvykne. Vlastně mě to asi i trochu bavilo a líbilo se mi to. Často mi ale bylo líto, že tam můžete být, jak dlouho chcete a můžete to tam znát a všechno, ale nikdy tam nebudete zapadat kvůli docela malému detailu – barvě pleti. Stačí bílá barva pleti a jste pro spoustu lidí chodící balík peněz a vstupenka do Evropy, tak si asi dokážete představit, jak k vám mnohdy přistupují. Barva pleti tam znamená strašně moc. Bylo to pro mě hodně zajímavé sledovat. Všimla jsem si, že děcka často řešila mezi sebou, kdo je tmavší a kdo je světlejší. Třeba jednou do střediska přijela nějaká návštěva dětí a jedno mělo opravdu tmavou barvu pleti a všichni se mu posmívali a řešili to. Věděli, kdo je nejsvětlejší a kdo nejtmavší.
Výrazným problémem této jihoafrické země je chudoba. Je to znát i v hlavním městě?
Samozřejmě, že je, ačkoli obslužnost hlavních měst už je v dnešní době podle mě srovnatelná. Jen to tam nevypadá dvakrát nejlépe, zejména kvůli odpadkům, které se válí úplně všude. Je velký rozdíl mezi chudobou na venkově a chudobou v hlavním městě. V dnešní době tam má skoro každý smartphone a chodí ve značkovém oblečení. Proč tomu tak je, by bylo na dlouhou diskuzi. Nezaměstnanost je v Zambii velkým problémem. Po ulicích tak chodí tisíce a tisíce lidí, kteří prodávají všemožný sortiment, jako je oblečení, toaletní papír, elektroniku, kredit atd.
Jak je to v Zambii s cenami v porovnání s Českem a kolik si tak vydělá průměrný Zambijec za měsíc?
Překvapilo mě, že zambijská měna (kwacha) je silnější než česká koruna. V supermarketu mi přišlo, že je skoro větší výběr než u nás. Cenově je to tam podobné, spíš dráž než levněji, ale na druhou stranu pro Němce tam vše bylo za pusu, takže záleží, z jakého komfortu do Zambie přijíždíte. Když ale nakupujete na ulici jako valná většina obyvatel, tak je vše cenově dostupnější.
Průměrný plat Zambijce reálně nikdo neví. Zambie je propletená takovou korupcí, z které není cesty ven. Když jsem se ptala učitele, kolik mají oni, říkali, že asi 1 200 měsíčně.
Jak na tebe působil místní způsob života a jak těžké pro tebe bylo se na něj adaptovat? Nechyběly ti výdobytky moderní doby?
Ono už to dávno není tak, jak si každý představuje. Samozřejmě, že na venkově se pořád žije s ohněm a v chatrčích. Tam, kde jsem byla já, už byla elektrika a tekla voda. Elektrika šla sice vždy jen tak půl dne a voda tekla studená, ale člověk je hodně adaptabilní a myslím, že si zvykne po čase na téměř všechno. Měli jsme občas i Wi-Fi a data víceméně nepřetržitě. Internet ale skoro vůbec nefungoval. Celý rok jsem neviděla téměř ani jednu aktualitu nebo nějaké video a popravdě mi to vůbec nechybělo.
Jaké bylo naopak zase se vrátit zpátky do České republiky a do starých kolejí?
Návratu jsem se bála víc než příjezdu do Zambie. Během přípravných víkendů nám několikrát zdůrazňovali, že návrat je mnohdy náročnější. Upřímně to tak ale vůbec nebylo. Měla jsem asi dva týdny na aklimatizaci a hned jsem nastoupila do nové práce, takže jsem neměla moc času se aklimatizovat a jsem za to ráda. Až jsem byla překvapená, jak se vůbec nic nezměnilo a jak je rok krátká doba.
Stalo se ti v Zambii něco nepříjemného a máš vůči této zemi nějakou negativní výhradu?
Asi ne úplně výhradu, ale dost mi vadilo, že si skoro většina místních, a to nejenom v Zambii, myslí, že vše je zadarmo a bez práce. Což je ale samozřejmě pochopitelné vzhledem k tomu, jak funguje pomoc Africe. Jen to bylo často nepříjemné. Obětujete rok života dětem v Africe, abyste je něco naučili, a musíte je často přemlouvat, aby se s vámi šly učit, protože se jim nechce a ví, že stejně zas přijede někdo jiný, kdo tam s nimi bude. Kdyby tam člověk jel s tím, že chce pomáhat, tak hodně narazí. Tam si člověk uvědomí, co to vlastně pomoc znamená a jestli vůbec něco takového může existovat.
Co za místa v Zambii bys našim čtenářům doporučila navštívit, kdyby se tam třeba někdy rozhodli vyrazit?
Rozhodně kamkoli na venkov. Já sama bych se určitě chtěla znovu podívat na sever Zambie k jezeru Tanganika, kde jsem byla jen chvíli v rámci cestování. Je tam nádherná příroda a nádherní lidé a nejsou tam žádní turisti, což je pro mě při cestování prioritou.
No a pak samozřejmě Viktoriiny vodopády, které jsou největší chloubou Zambie.
Na závěr bychom se tě ještě rádi zeptali, co vše tě roční pobyt v Africe naučil? Děkujeme za rozhovor!
Toho by bylo moc. Takže ve zkratce: být víc sama sebou a nedívat se na svět černobíle. I já děkuji za rozhovor!
Více fotografií a popsaných zážitků najdete na stránce Marie v Zambii
