Ivo Grabmüller jako teprve pátý Čech v historii vyšplhal na nejvyšší vrcholy všech světadílů.
Dobývání nejvyšších vrcholů světa je adrenalinová výzva, kterou není radno podceňovat. Od roku 1953, kdy Edmund Hillary spolu s Tenzingem Norgayem poprvé vystoupili na Mount Everest, se na vrchol nejvyšší hory podívalo téměř pět tisíc odvážlivců. Za stejnou dobu zde ovšem dalších téměř 300 lidí skonalo poté, co přecenili své schopnosti.
Vystoupat do výšky 8848 m n. m. se v minulých týdnech podařilo i třináctému Čechovi v pořadí. Ivo Grabmüller tím završil Korunu světa, tedy výzvu, jejímž cílem je zdolat nejvyšší vrchol všech světových světadílů. Podařilo se mu to jako pátému Čechovi v historii a své snaze věnoval posledních deset let.
Jak se prachatický inženýr dostane k horolezectví na takovéto úrovni?
Předně musím hned v úvodu trochu uvést vše na pravou míru – ani dnes se za nějakého pravověrného horolezce nepovažuji. Jsem rodilý lyžař (běžec na lyžích) a posledních několik desítek let pravověrný triatlonista.
Horolezectví byla tak trochu náhoda kdysi před 10 lety a začalo to výstupem na Kilimandžáro. A ten inženýr v tom nehraje pražádnou roli.
Vystoupat na nejvyšší vrcholy všech sedmi světadílů se před vámi podařilo jen pěti Čechům, chtěl jste se zapsat do historie, nebo jste měl docela jinou motivaci?
A to ještě jeden z nich k tomu má navíc kromě českého i švédský pas. To, že existuje jakási Koruna světa, jsem se dozvěděl tak trochu náhodou někdy v roce 2012, když jsem se vracel z úspěšného výstupu na nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu.
Elbrus jako nejvyšší hora Evropy o rok později už byl záměr. Nemyslím si, že by jakési pomyslné 5. místo mělo sebemenší význam. To má význam snad pouze pro mě – završil jsem svou 10 let trvající snahu, všechny ty vrcholy jsem zdolal na první pokus, i když občas to bylo se štěstím.
Nikdy to ostatně pro mě ani nebyla soutěž. To se na horách moc nevyplácí. Byl to vždy jen dost dobrý důvod podívat se někam, kde jsem ještě nebyl, a tak trochu si dokázat, že na to mám.
Aconcagua (nejvyšší hora Jižní Ameriky)
Jak náročné je se na výšlap na nejvyšší horu světa připravit? Je k tomu třeba nějaký speciální trénink?
Nemyslím si, že je možné se nějak speciálně připravit. Je to přeci jenom hodně vysoko. Samozřejmě, jestliže o výstupu seriozně uvažujete, musíte mít slušný fyzický fond a na to stačí podmínky u nás doma.
Druhá věc je aklimatizace, a tu už doma zvládnete těžko. Přeci jenom výstup na Everest není výlet na Sněžku. Většina výprav, podobně jako ta naše, volí klasický trek z Lukly (2800 m n. m.) do základního tábora (5300 m n. m.) a následně pobyt ve výškových táborech.
Zvládl by výstup na Everest, jak se někdy říká, i někdo, kdo si to prostě jen zaplatí a nechá se nahoru „vynést“?
Taková myšlenka je neuvěřitelně naivní. Nevím kdy a kde vznikla, ale nic takového samozřejmě nefunguje a ani fungovat nemůže. A kdo by vás tam měl vlastně vynést? Snad šerpové?
Pohybujete se příliš vysoko a jakýkoliv pohyb je i s kyslíkem opravdu velmi náročný, takže představa, že by vás někdo vzal na záda a vynesl na Everest, je nejen úsměvná, ale i nebezpečná. Přivádí na Everest lidi s minimem zkušeností a iluzorními představami. Na pár z nich – mrtvých – můžete cestou narazit.
Na vrcholu Carstensz Pyramid (nejvyšší hora Austrálie a Oceánie)
Proč jste si ten nejvyšší vrchol schoval až na závěr?
Opět to byla souhra okolností. V roce 2014 se mi podařilo vystoupat na vrchol 7546 metrů vysoké Muztag Aty na Pamíru. Už to byla příprava na vrcholy, které měly následovat.
Proto jsem se v roce 2015 pokoušel o zdolání šesté nejvyšší hory světa, 8201 metrů vysoké Čo Oju, po které měl následovat právě Mt. Everest. Bohužel přišlo ničivé zemětřesení v Nepálu a my byli nuceni základní tábor kvapem opustit.
A protože následující rok se naskytla možnost výstupu na Carstenz Pyramid (nejvyšší hora Austrálie a Oceánie) v indonéské části Nové Guinei, jel jsem právě tam a výstup na Everest tak „zbyl“ na úplný závěr Koruny světa.
Jaký je to pocit konečně vyšplhat nahoru? Zapíchl jste na vrchol Everestu českou vlaječku?
Ten pocit se jen těžko dá popsat. Dlouho jsem si to představoval a stejně to bylo úplně jiné. Vidíte tu neskutečnou krásu kolem a díky počasí to bylo opravdu dokonalé.
Samozřejmě došlo i na tu vlaječku, i když to bylo bez zapichování. Nahoru nesete opravdu jen ty nejnutnější věci a i tak máte na zádech kvůli kyslíku více než 15 kg.
Po zdolání Denali (nejvyšší hora Severní Ameriky)
Je pravda, že se na nejvyšší hoře světa horolezci orientují podle těl zemřelých?
Neřekl bych, že se podle nich zrovna orientují, nicméně pár „vyhlášených“ tam skutečně je. Spíše ale podle výrazného oblečení, které na sobě mají, např. podle zelených bot. Několik je jich bohužel i v okolí 4. výškového tábora.
Po cestě zpět vás potkaly nebezpečné komplikace. Co se stalo?
Komplikace mě vlastně potkaly už na samotném vrcholu Everestu, kdy láhev s kyslíkem určená pro sestup byla prázdná. Netuším kdy a kde k tomu došlo a dnes je to vlastně jedno, ale v ten okamžik to byl zásadní problém.
Vrchol Everestu není zrovna místo na rozjímání, a protože s cizí pomocí počítat nemůžete, nezbylo mi nic jiného, než se pokusit o sestup bez něj. Samozřejmě, když na vrchol vystoupíte s kyslíkem, je to počin poměrně riskantní, ale jiné řešení mě v tu chvíli nenapadlo.
To, že to nebude nic jednoduchého, jsem tak nějak tušil, ale skutečnost byla ještě mnohonásobně horší. Jste samozřejmě žalostně pomalí, každý krok vás srazí do kolen a při každém dalším se dusíte. Vlastně si některé pasáže ani nepamatuji nebo možná ani nechci pamatovat.
K tomu se i zhoršilo počasí a začalo se stmívat. Přidejte vyčerpanost a máte zaděláno na slušný problém. Dokonce jsem si uvědomoval, že mi nejspíš omrzají ruce, ale v té době už nešlo o ruce, ale spíš o to, jestli se dostanu dolů. Nakonec jsem se do 4. výškového tábora dostal až kolem desáté večer.
Elbrus (nejvyšší hora Evropy)
Kromě Everestu jste v rámci Koruny světa pokořil i Kilimandžáro, Aconcaguu, Elbrus, Denali, Carstenz Pyramid a Vinson Massif. Která z nich pro vás představovala největší výzvu?
Především bych opravil výraz pokořil. Horu nemůžete pokořit. Ta vám pouze dovolí vystoupat na vrchol a pak také se vrátit.
Každý z těch kopců byl něčím jedinečný, ale když pominu Everest, tak nejspíš Denali a velkou neznámou byl Vinson Massif v Antarktidě.
Jak dlouhé přestávky jste si mezi jednotlivými výšlapy nechával?
Ono ani tak nejde o to, jak to chcete vy, ale jak se podaří dát dohromady pár lidí, kteří jsou ochotní se vydat zrovna tam, kam chcete vy. A vnitrozemí Nové Guinei či Antarktida nejsou úplně obvyklé dovolenkové destinace a kvůli své odlehlosti ani nejlevnější. Ale to už jsem částečně naznačil v jedné z předchozích odpovědí.
Chtěl byste některý z již pokořených vrcholů zdolat znovu?
Asi bych se nemusel vracet na vrchol, ale velmi rád bych se vrátil na Kavkaz. A vlastně klidně i na ten vrchol. Je nejspíš nejjednodušší z Koruny a hory i lidé jsou to úžasní. Jen těch vojáků je tam trochu přespříliš.
Kilimandžáro (nejvyšší hora Afriky)
Kvůli těmto výšlapům jste procestoval celý svět. Jak jste se dopravil například na Antarktidu a jak na vás tato ledová pustina působila?
Antarktida je logisticky opravdu oříšek. Odcestujete do Punta Arenas na jihu Chile. Tam absolvujete proškolení, jak to bude probíhat, a pak čekáte. Čekáte na počasí jak v Punta Arenas, tak na Antarktidě a čekání to může být opravdu dlouhé. My měli docela štěstí a čekali jsme jen 2 dny.
Rozhodnutí o letu je velmi rychlé a pro všechny tím pádem značně limitující. Další lahůdkou je letadlo. Je to upravený nákladní IL 76 s kazachstánskými výsostnými znaky a není to žádný „drobeček“. Let trvá 4 hodiny (více než 3 000 km) a letadlo přistává na ledu, na kterém sotva dokážete jít. Opravdu nezapomenutelný zážitek!
Antarktida je překrásná. Navíc jsme tam byli v době našich Vánoc, takže vrcholného léta, tudíž sluníčko svítilo 24 hodin. Pak ovšem také sem tam vichřice, která ničí stany a háže s vámi jak s kuželkami.
Zdolat Korunu světa musí být náročné i finančně. Podnikl jste cesty na vrchol „na vlastní pěst“, nebo jste využil služeb agentur? Je vůbec možné na takovéto vrcholy vyrazit sám za sebe?
To je různé. Do Himálaje a na Antarktidu a vlastně i na Carstenz, se dnes bez místních agentur ani nedostanete – musíte si rovnou koupit i služby. Na ostatní vrcholy je to podstatně jednodušší.
Ivo Grabmüller na vrcholu Mont Blanc s dcerou
Jakým extrémním podmínkám jste musel čelit? Jak nízké teploty jste zažil?
Paradoxně nečekané teplo bylo kvůli sluníčku v Antarktidě. Na vrcholu však bylo kvůli větru -50 °C. Teplo nebylo ani na Denali a ve 4. výškovém táboře bylo ráno -36 °C. Na vrcholu to už ale tak hrozné nebylo. Ovšem napadlo tam téměř 2,5 metru sněhu, a tak jsem musel několikrát za noc vstát a odhazovat sníh, aby to „přežil“ stan.
Na Everestu jsem to vlastně ani příliš nesledoval. Prostě tu zimu tak nějak čekáte. Na vrcholu mi to úplně strašné nepřipadalo. Při sestupu to už ale bylo podstatně horší – tma, vítr, sníh – nejspíš ta teplota byla ještě níž než v Antarktidě.
Stalo se vám někdy, že jste výstup musel vzdát?
Měl jsem v tomto ohledu opravdu kliku a mimo Čo Oju (zemětřesení), jsem všechny kopce zdolal na první pokus.
Vinson Massif (nejvyšší vrchol Antarktidy)
Chystáte se po Koruně světa podstoupit další výzvy?
Většinou při návratu mívám představu, kam příště. Protože jsem si ale z Everestu přivezl „památku“ v podobě omrzlých prstů na obou rukou, mou dalším a vlastně pro tuto chvíli i jedinou výzvou, je minimalizovat ztráty. A podle toho se pak uvidí, na jaké výzvy si vlastně budu moct troufnout.
