Footfetišistka Tereza: Dokázala jsem dosáhnout orgasmu tak, že mi muž líbal nohy

Mám. I na to jsem přišla tehdy, když jsem začala hlouběji objevovat svou sexualitu a poslouchat samu sebe. Díky zmiňovanému dominantnímu partnerovi jsem zjistila, že v sexu nefunguje jen klasika a vanilka. Právě dominantní poloha mně samé odhalila, že mám silný fetiš na nohy. Dříve jsem ho vnímala jen okrajově – bylo mi příjemné, když mě partner pohladil po nohou, a nemohla jsem se toho nabažit.

Footfetiš spojený se submisivní polohou partnera mě dokáže dostat do takové extáze, že jsem dokázala dosáhnout orgasmu, když mi muž líbal nohy. Něco podobného jsem během vanilkového sexu nikdy nezažila. Je to úplně jiný typ vzrušení. Je hluboký, silný. Zde je však důležité říci i to, že footfetišismus jako samotná praktika je něco jiného než footfetišismus v rámci dominance a submisivity.

Můžete to, prosím, přiblížit?

Většina mužů vyhledává jen praktiku: chtějí nohy líbat, hladit, lízat nebo se o ně otírat. Jen velmi málo z nich je ovšem opravdu i submisivních a chtějí se poddat ženě – mnozí z nich ani nevědí, co to znamená, a mají mylné představy, že když si kleknou k nohám ženy, tak jsou submisivní. Toto jsou dvě rozdílné věci. Footfetišista je člověk, který miluje nohy, ale nemá pocit podřízení. Vzrušuje jej pouze samotná noha, prstíky, nalakované nehty. Tam si muž užívá pohledu, chuti, vůně, barvy.

Dominantní muži nebudou klečet u nohou s pocitem, že se ženě oddávají, jen si vychutnají kouzlo jejích nožiček. Naopak muži, kteří jsou skutečně submisivní, budou nožičky uctívat a vnímat jako poklad své paní. A je jim jedno, jestli jsou nehtíky namalované nebo nožičky čisté.

Když se mi muž poddá do rukou, já rozhoduji o tom, co a jak bude prožívat.

Víte, z čeho plyne váš fetiš na nohy?

U mě osobně se pojí zejména s mojí dominancí. Miluji, když vidím u svých nohou klečet nahého muže, který mi líbá nohy. Je to pro mě symbol toho, že já jsem nahoře a on se mi poddává. A tím, že jsem orientovaná na nohy a jsou mou citlivou erotogenní zónou, dokáže mi to přinést velké vzrušení.

Když se s tím svěřím kamarádce, se kterou si můžu upřímně promluvit, jen koulí očima. Nechce se jí ani věřit, že je to vůbec možné. Upřímně, je to možné a oblast nohou je pro mě nepředstavitelně vzrušující. Někoho mohou vzrušovat ruce, uši nebo cokoliv jiného – u mě jsou to nohy. Vnímám je jako krásnou část lidského těla. Můžete být pevná, štíhlá, jakákoli, ale vaše nohy jsou vždy hezké, pokud se o ně staráte. Nalakujete si nehty, umyjete je, naolejujete – dáte si na ně případně nějaký náramek či silonky a muž po nich bude toužit.

Abych to tedy shrnula – nohy se mi spojují s pocitem dominance. V životě jsem nezažila krásnější a více vzrušující pohled, než když mi nahý muž klečel u nohou, líbal je a já jsem nad ním stála v korzetu, silonkách a s vysokými podpatky. (hluboký povzdech)

Říkáte, že jste se otevřeně bavily s kamarádkou. Ví někdo z vašeho okolí o vašich kincích?

Mám velmi úzký kruh přátel, kterým se můžu svěřit se svými zkušenostmi. I když sami někdy řeknou, že je to na ně už trochu moc, nikdy mě neodsuzují. Pokud člověk cítí, že má bezpečné prostředí, rád se otevře – pokud ne, o svých kincích pochopitelně mluvit nechce a stydí se.

Chlapi po tom šílí, jsou ochotni zaplatit nemalé peníze, aby vám mohli políbit nohy. 

Předpokládám, že v rámci dominantnosti děláte i jiné praktiky, které se netýkají footfetišismu.

Kromě footfetiše jsem silně sadisticky orientovaná. Důležité je říci, že u mě to není tak, že si chlap klekne a může dělat, co chce. Naopak – já rozhoduji podle vlastních tužeb a přání.

Někteří submisivní lidé říkají, že by nedokázali vést, protože se nechtějí rozhodovat. U mě to není tak, že bych se rozhodovala. Jen se uvolním, nechám rozeznít struny své duše a podprahově, primitivně následuji své touhy. Touhy, které se mi mnohdy spojují i ​​se sadismem.

Sadismus zahrnuje velkou škálu praktik. Co si mám ve vašem případě představit?

Může se jednat o různé praktiky od zavázání očí či svázání rukou po zavření úst, údery rukou, běžnými či netradičními nástroji na různých částech těla či svázání těla nebo přirození muže. Dělám to, co mě napadne v dané chvíli. Všechno závisí na tom, jak to tehdy vnímám a cítím. Užívám si svého vzrušení, když rozhoduji o tom, co muž vidí, slyší, co ochutnává, co prožívá a cítí či dýchá. Například když stisknu muži hrdlo, neberu to tak, že ho dusím. Když ale uvolním sevření rukou, je to mé rozhodnutí, že bude dýchat, ne jeho. Samozřejmě to prosím berte s velkým nadhledem – v mém případě nejde o pocit dušení, spíše to dělám jako projev moci. Když vidím, že ho vzrušuje mé vzrušení a je vzrušený, vzbuzuje to u mě další pocity vzrušení. Jak řekl jeden starší sadista, vzrušení generuje vzrušení.

Spousta mužů si myslí, že si dokáže zaplatit za takové pocity u dominy. Muž zaplatí za svázání, ne za pocit podřízení, který prožíváte pouze u dominantní partnerky, která vás ovládá. Kdo platí, drží pomyslný – nebo skutečný – bič v ruce. Tehdy pocity submisivity a dominance nevznikají na „správných místech“. Platící „submisivní“ muž totiž ve finále ovládá zaplacenou „dominantní“ ženu.

Pokud by mi někdo zaplatil sto eur za to, abych ho zbičovala, automaticky bych měla pocit, že to musím udělat. V takovém případě už nerozhoduji já, ale ten, kdo si mě platí. A já ten bič z ruky nepustím. A toto je zásadní rozdíl mezi mnou a dominou. Z toho, co mi vyprávěli muži, kteří si dominy zaplatili, vím, že přesně tohle byl ten pocit, který chtěli prožít, a byli neuvěřitelně zklamaní, že se tak nestalo.

Čili neexistuje, že by si váš submisivní partner vymyslel scénář „hry“.

Scénář se týká právě jen těch praktik. Musíme rozlišovat mezi praktikami a pocitem submisivity či dominance. Jak říkám, je jen velmi málo mužů, kteří jsou submisivní a můžete je vést tak, jak chcete. Já muže vedu výlučně jen podle svých tužeb, ne podle jejich představ, i když se snažím zakomponovat do „hry“ prvky, které jsou vzrušující pro ně.

Jelikož to zachází do sadismu, předpokládám, že musíte mít dohodnuté nějaké hranice.

Samozřejmě. Něco, co by nevyhovovalo oběma, by je už překračovalo. Co nevzrušuje jednoho partnera, nemůže přinést uspokojení ani tomu druhému.

Z vlastních zkušeností jsem zjistila, že muži sice touží po dominantní ženě, ale pouze do té doby, než ji potkají.

Odkud víte, co tomu druhému nevyhovuje?

Nefunguje to tak, že uvidím jít chlapa po ulici a řeknu si „toho chci“. Na to, abych si někoho vybrala, si musím být jistá, že ho chci ovládat. Musí mezi námi proběhnout nějaká interakce a rozhovor, během kterého zjišťuji, kde jsou jeho hranice, jaký je to muž, člověk.

Je třeba, aby mezi námi vznikl pocit důvěry a bezpečí. Pokud se mi submisivní muž poddá do rukou, musí mi věřit, že mu neublížím. Na druhé straně bych se submisivního muže vůbec neměla ptát na to, co chce, protože jde o mé potěšení, které mi má on poskytnout, a to jakoukoli mnou zvolenou metodou. Teď už ale zacházím do velmi ideálních představ.

Kde poznáváte submisivní muže?

Na různých internetových seznamkách: od Pokecu přes portály jako Amateri.com až po xBDSM. Jedná se o velice úzkou komunitu lidí a tím, že mnoho mužů vyhledává čistě praktiky, je náročné najít skutečně submisivního muže. Psala jsem si možná s 1500 muži a reálně jsem se setkala se třemi.

O jakou věkovou kategorii mužů se jedná?

Píší mi mladí i starší. Mladí jdou do submisivní polohy, aniž by věděli, co to znamená – zajímají je zejména praktiky. Starší si více uvědomují, o co jde, a chtějí se poddat a sloužit.

Dominantních žen je asi obrovský deficit, jelikož jsou muži schopni zaplatit nemalé peníze dominám.

Podle jednoho kamaráda, kterého jsem poznala právě na takovém fóru, jsem jako „jednorožec“. Za patnáct let, co je na něm aktivní, prý potkal jen dvě dominantní ženy, které za společné potěšení nechtěly peníze. Jednou z nich jsem byla já.

Nechci říkat, že jsem výjimečná – věřím, že existuje několik takových žen jako já, ale oproti tomu, kolik mužů nás vyhledává, je jich jen málo. Muži jsou ochotni nabídnout nemalé peníze, aby vám mohli políbit nohy.

Mám asi patnáct párů dominantních bot, lesklých, kožených, semišových, řemínkových, s otevřenou či uzavřenou špičkou na vysokém podpatku. Za mé úplně první „dominantní“ boty mi byl jeden muž ochoten zaplatit sedm set eur (cca 17 000 korun – pozn. red.). Neprodala jsem je. Jsou pro mě jakýmsi symbolem mé dominantní cesty, ale jeho nabídka ukazuje, jak jsou muži bezradní, když jsou ochotni tolik zaplatit jen za boty. Upřímně je lituji, protože prostě nemají kde, a hlavně ani s kým zažít ty zážitky a pocity, po kterých touží.

Věřím, že každý chlap může být pes – může jít na kolena, jen musíte vědět, jak na něj.

Pokud vím, tak taková fóra nejsou plná jen bezradných mužů, ale i neslušných a oplzlých. Nemůže to vysvětlovat, proč tam chodí tak málo žen?

Určitě ano. Osobně se jim ani nedivím, že tam nechodí. Objevit mezi pěti sty oplzlými zprávami jeden „diamant“ je opravdu náročné. Jen těžko najdete na těchto fórech normálně smýšlejícího inteligentního muže, který ovládá gramatiku a nepíše vám hned v úvodu konverzace, že si nad vámi jde vyh*nit. Jiní mají zase tu drzost zeptat se, jestli „spolu nepůjdeme za sto eur“. Ani si neumíte představit, jak mě to uráží. Sto eur je jako cena za to, abych prodala své tělo a duši?

Satinský řekl: Každý máme svou cenu. Já jsem na svou nepřišla. Nejsem donucena okolnostmi vydělávat si touto formou. Rodiče mi dali to nejcennější pro mou budoucnost: vzdělání, takže se umím postarat sama o sebe, bez potřeby financování mužem.

Stejně nevhodné je i posílání fotografií penisu cizím ženám do zpráv. S tváří, bez tváře, ženatí, zadaní, svobodní. Když podobná fotka přistane ve zprávách mně, ihned blokuji uživatele, který mi takové „překvapení“ poslal. Je to pro mě ponižující. Osobně se mi to zdá až smutné, jak si muži neváží sami sebe a kazí svým chováním pointu těchto portálů.

Jedna věc tedy je, že ženy s podobnými zájmy, jako máte vy, chodí na tato fóra vzácněji než muži. Druhá, že je jich i obecně méně. Čím to podle vás může být?

Ženy jsou v naší konzervativní společnosti podceňovány, utlačovány a neuvědomují si svou hodnotu. Kdyby ji znali, některé věci mužům nedovolí a budou vládnout. Skutečně je třeba použít bič, pravítko či vařečku a určit chlapovi jeho místo.

Z vlastních zkušeností jsem zjistila, že muži sice touží po dominantní ženě, ale pouze do té doby, než ji potkají. Oni se totiž zároveň takových žen i bojí, neboť si uvědomují, že je nemohou ovládat.

Máte něco, co byste řekla na závěr?

Jelikož jsme se bavili o footfetiši, tak mám jen malé doporučení pro ženy, které na něj chtějí naladit i své partnery. Věřím, že každý chlap může být „pes“ – může jít na kolena, jen musíte vědět, jak na něj. S tím souvisí i to, že v mých očích ženy přestávají být ženami. Muži často ani nemají možnost zažít něco hezkého s jejich nohama, protože jim to ženy neumožní. Kdyby se prezentovaly více žensky, ukázaly více své krásné nožičky, hned by to bylo snazší.

Mně jeden submisivní muž řekl, že jsem jako predátor – dosáhnu, čeho chci. Toto mi na jiných ženách chybí. Oblečte si silonky a dejte tomu chlapovi po tlamě! Když to uděláte v ten správný moment, věřte, že i poté, co mu dáte facku, docupitá za vámi, neboť ho to vzrušuje.

Jsem ráda za to, že jsem se narodila jako dominantní a našla cestu k sobě samé. Líbí se mi rozhodovat a vidět vzrušení muže s mocí jej řídit. Ano, některé ženy jsou skutečně submisivní a podřídí se, ale já ne. Já vím, co a jak chci. Já jsem ta, která drží bič v ruce, a na svého submisivního „psa“, který mi bude uctívat nožičky a v běžném životě mi otevře dveře od auta, si počkám.