Tvůrkyně seriálu Ruská panenka Leslye Headland dostala do rukou vlastní Star Wars seriál z neprobádaného období a se spoustou nových postav. Jak to dopadlo?
Od té doby, co práva na Star Wars zakoupilo studio Disney, je to s novými projekty z předaleké galaxie jako na houpačce. Nová trilogie se spíše nepovedla, prequel Rogue One ano, ale širokého uznání se mu nedostalo, spin-off s mladým Hanem Solem v kinech shořel jako kus papíru a tím víceméně filmové počiny na dlouhou dobu skončily. Na řadu tak přišly seriály.
Tady se Disneymu doposud dařilo přece jen o něco lépe. Mandalorian dokázal uchvátit miliony nových fanoušků po celém světě díky roztomilému Baby Yodovi, průměrný Obi-Wan a vyloženě tristní Boba Fett si stále našli dost zapálených diváků, jenom aby naprostý vrchol nejen Star Wars, ale i seriálové tvorby s názvem Andor následně na streamovací službě Disney+ prošuměl, poněvadž... nenabídl žádné světelné meče ani známé postavy.
Naštěstí se ale dočká druhé řady, takže to není zase takový problém, a pokud jsi jej ještě neviděl*a, rozhodně to naprav. Jako poslední hraný seriál pak dorazila Ahsoka, která nás taky moc bavila, ale pořád je to v zásadě jen hrabání se v období, které už nemá moc co nabídnout. A to je škoda.
Nicméně do téhle kombinace fanouškovských radostí, zklamání a v neposlední řadě očekávání od budoucích projektů nyní přichází nový seriál s názvem Star Wars: Akolytka od tvůrkyně Ruské panenky Leslye Headland, která se jako vůbec první člověk na poli hrané tvorby rozhodla probádat zcela novou éru Hvězdných válek.
Její novinka se odehrává nějakých 100 let před Skrytou hrozbou a vypráví o vrcholném období Republiky a Jediích, kteří ji brání. Seriál má premiéru v úterý 4. června, kdy na Disney+ dorazí první dvě epizody. My už za sebou ale máme rovnou první čtyři a v následujících řádcích ti povíme, jak se tahle očekávaná novinka povedla.
Je to vražda, napsala!
Akolytka do světa Star Wars vnáší čerstvý vítr nejen proto, že se konečně posouváme do jiného období, ve kterém nežili žádní Skywalkeři a všeobecně nezahrnuje žádné známé postavy, ale i proto, že se jedná o trochu jiný žánr, než na jaké jsme dosud byli zvyklí.
Příběh se totiž točí okolo tajemné dívky, která ovládá Sílu a z nějakého důvodu ji používá k tomu, aby vraždila Jedie. To si samozřejmě Řád nemůže nechat líbit, a tak se několik jeho členů vydává na misi vypátrat dívku a zastavit ji dřív, než zemře někdo další. V podstatě tak sledujeme první regulérní detektivku ze světa Hvězdných válek. Něco takového jsme doposud měli šanci vidět jen krátce v první hodině Epizody II – Klony útočí a je fajn, že noví tvůrci konečně dostávají šanci trochu víc riskovat.
Každopádně zápletka se rychle zkomplikuje, když se dozvídáme, že ona záhadná dívka je k řádu Jediů specificky vázaná a že by vše mohlo být motivované jedním dávným incidentem, kvůli němuž se teď dívka mstí.
Světelné meče všude, kam se podíváš
S touhle fresh zápletkou pak scénář v prvních epizodách v rámci možností docela šikovně pracuje. Tvůrci se před premiérou nechali slyšet, že atmosférou a pojetím bude mít Akolytka blíž k Andorovi než k čemukoli jinému. S tím ale úplně nesouhlasíme. Na to se tu totiž děje až příliš nelogičností, dialogy nejsou tak vybroušené a divák má při některých scénách pocit, že si o něm tvůrci myslí, že je malé dítě, které potřebuje mít vše černé na bílém, aby to pochopil. Myslím, že mluvím za většinu, když říkám, že to tak rozhodně není.
Mnohem podobnější je tak výše zmíněné Ahsoce s Rosario Dawson. A to i proto, že na rozdíl od Andora je tu přece jen větší důraz na etablované prvky z prequelové éry od George Lucase. Vizuál planety Coruscant nebo chrámu, ve kterém Jediové trénují, je prakticky totožný. Pochopitelně je tu hromada Jediů, mladých i starších, padawanů i mistrů.
Série je taky mnohem akčnější, hojně například sledujeme využití Síly v boji. No a záhy se představuje pro svět Star Wars stále celkem tajuplné společenství čarodějnic, na které se odkazuje v animovaných seriálech, ale třeba i v herní sérii Star Wars Jedi. V tomhle si tedy Akolytka dost půjčuje ze zavedené mytologie, což Andor prakticky nedělal. Novinka pak taky pracuje například i s takovými maličkostmi, jako je stejný styl zatmívaček, které dělal Lucas. A má samozřejmě i ikonický úvodní rolovací text.
V čem ale tvůrcům můžeme dát za pravdu, je to, že se seriál rozhodně snaží nastavit o něco serióznější tón. Příběh, který sledujeme, je správně tragický. Jedie vykresluje v novém, trochu temnějším světle. Nic zde není tak černobílé, jak se zdá. A hlavně Leslye Headland rozumí, jak budovat napětí.
Kdo tahá za nitky? A proč je to důležité?
Ačkoliv máme za sebou vlastně teprve polovinu epizod, už nyní můžeme s jistotou říct, že z hlediska gradace Akolytka výborně šlape. S každou další epizodou je totiž lepší a ještě více vtahující. Ano, seriálu prospívá, že mají epizody jenom něco kolem půl hodiny, tudíž nejsou moc dlouhé, ale přesto překypují dějem. Dějem, který pomalu, ale jistě směřuje k odhalení hlavního záporáka, který může, ale taky nemusí být nějaký Sith. Což je docela důležitá věc.
Když totiž George Lucas před nějakými pětadvaceti lety poslal do kin Epizodu I – Skrytou hrozbu, zmínil v ní, že Sithové byli vyhubeni. My se samozřejmě časem dozvěděli, že to nebyla tak zcela pravda, protože postava císaře Palpatina byla ve skutečnosti sithský lord Darth Sidious. A i ten musel mít nějakého mistra. No a vzhledem k tomu, že Akolytka se odehrává zhruba 100 let před Skrytou hrozbou a že Sithové mohou žít nepřirozeně dlouho, se před námi najednou otevírá spousta zajímavých otázek. Proč to celé zmiňuji?
Protože přesně tohle Hvězdným válkám – ať už těm filmovým, nebo těm seriálovým – chybělo. Nějaká rouška tajemství, která by poháněla internetové spekulace, která by zažehla ten fanouškovský zápal pro věc a přinutila je trávit desítky hodin na internetových fórech diskuzemi o tom, co nebo kdo je asi ten záhadný záporák, který v Akolytce tahá za nitky.
Temná strana internetu
Poslední bod už není ani tolik hodnocením samotného seriálu. Ostatně po čtyřech epizodách z celkových osmi bychom si na nějaké soudy ani netroufali. Můžeme jen říct, že má vykročeno velice dobře a že jsme po delší době extrémně zvědaví, jak to celé dopadne a taky jestli si udrží svoji nadprůměrnou kvalitu.
Co je ale třeba zmínit, jsou jisté aspekty, kvůli kterým možná ve finále vůbec nebude záležet na tom, jak moc je nebo není Akolytka povedeným dílem. Důvodem je toxická část fanbase, která už dlouhé roky aktivně bojuje a napadá nejen všechny ženy, které se na tvorbě nových Star Wars podílí, ale často i herce tmavé barvy pleti. Potkalo to Rey s tváří Daisy Ridley, potkalo to Rose s tváří Kelly Marie Tran, své si zažil i John Boyega (Finn) a koneckonců podobné nenávistné komenty schytala i samotná autorka Akolytky Leslye Headland ještě dříve, než měl kdokoli šanci její dílo spatřit.
Můžeme jenom hádat, jak asi tito lidé budou reagovat na hlavní postavy hrané mladou ženou tmavší barvy pleti (ve dvojroli se zde objevuje talentovaná Amandla Stenberg) nebo jaké hodnocení dostane na tuzemské Česko-slovenské filmové databázi seriál, který z hlediska diverzity obsazení opět posouvá laťku v hraných Star Wars o něco výš. Což je mimochodem moc dobře.
I v letošním roce jsme měli šanci sledovat, jak obsazení dvou žen do hlavních rolí v populární značce jako Temný případ dokázalo některým... zatemnit mozek. A je dost možné, že se to stane i tady. Pokud ano, co si z toho studio Disney vezme, když už poněkolikáté zaznamená bouři zhrzených a rozezlených „fanoušků“, kteří mají pocit, že do tak bohatého rozmanitého světa, jakým jsou Hvězdné války, zjevně patří jenom bílí heterosexuální muži? Snad tu jen zbytečně malujeme čerta na zeď, nic takového se nestane a Akolytka se dočká normálních, dospělých reakcí. Pokud ne, máme zjevně hlubší problém, o kterém bude třeba začít více a častěji mluvit.
Abychom však nekončili tak pesimistickou notou – Star Wars: Akolytka přináší do předaleké galaxie konečně hromadu nových nápadů a konceptů, které potěší jak náročnější publikum, tak ty, kteří prostě jenom chtějí sledovat světelné meče dělat bzzzm, bzzzm. Především ale vykopává dveře do nové éry, v níž je co vyprávět, lze zase experimentovat a není třeba se tolik držet zavedených pravidel. A přesně to jsme chtěli snad od chvíle, kdy Disney koupilo ta práva. Trvalo to jenom 12 let...
