Už dlouho se mi nestalo, že bych se u hry v jednu chvíli skvěle bavil a v další měl chuť spáchat harakiri. Právě takové pocity se ve mně ale mísily při hraní Assassin's Creed Shadows.
Herní série Assassin's Creed je mou nejoblíbenější značkou od Ubisoftu. Jsem s ní už od prvního dílu z roku 2007 a nevynechal jsem skoro žádnou z her. A že jich bylo hodně. Série se od té doby rozrostla o celou řadu pokračování zasazených do nejrůznějších koutů světa a historických epoch od renesanční Itálie přes viktoriánskou Anglii až po starověký Egypt a Řecko. Během let ale Ubisoft taky zažil vzlety i pády – a nešlo o měkká přistání do kupky sena.
Teď přichází na řadu feudální Japonsko, o které si hráči a hráčky říkali dlouhé roky. Zároveň se pro Ubisoft jedná o důležitý titul, který může ovlivnit budoucnost jeho týmů a společnosti jako takové. Vyplatilo se čekání? Vrací nejnovější díl sérii Assassin's Creed zpátky na výsluní, nebo zůstává Shadows ve stínu předešlých her?
Japonsko v plamenech
Hra tě zavede do bouřlivého období japonských dějin. Země je zmítaná válkou mezi soupeřícími klany, která za sebou zanechává vypálené vesnice, trpící lid a nespočet mrtvých. Na pozadí těchto temných událostí je vyprávěn hlavní příběh hry o dvou nepravděpodobných spojencích – mladé šinobi Naoe a samuraji Yasukem ve službách vládce Ody Nobunagy.
Abychom se vyhnuli spoilerům a nezkazili ti zážitek, nebudeme zacházet do detailů. Prozradíme však, že po jednom ze zásadních momentů se Naoe a Yasuke rozhodnou spojit síly, aby společně zlikvidovali skupinu masovaných antagonistů, kteří kvůli vlastním ambicím rozdmýchávají ohně války a dokud budou žít, země se klidu a míru nedočká.
Ačkoliv jsou některé zápletky předvídatelné, příběh jako celek je docela poutavý a jak postupem času zjistíš, hranice mezi dobrem a zlem v tomto světě není úplně tak zřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Cutscény působí filmověji než dříve, jejich prožitek ale nabourávají poměrně zastaralé animace obličejů. To zamrzí o to víc, že hra je na cutscény poměrně bohatá.
Hra nabízí i dialogové volby, ale prakticky bez možnosti cokoliv zásadního ovlivnit. Záměrem zřejmě byla snaha o lepší vcítění do hlavních postav a vyvolání pocitu, že do jisté míry formuju jejich charakter. Ve výsledku je však v drtivé většině případů jedno, kterou z možností si zvolíš. Byly i chvíle, kdy jsem měl možnost určité postavy ušetřit, nebo zabít. Ve dvou případech jsem se rozhodl pro zabití, ale stejně nakonec obě přežily.
Kromě společných příběhových úkolů, ve kterých si můžeš vybrat, za kterou z postav budeš hrát, jsou ve hře i exkluzivní mise jak pro Yasukeho, tak Naoe. V těch tě čeká odkrývání minulosti obou z postav a odhalování tajemství o jejich původu. Dozvíš se tak například to, kdo byla matka Naoe a co se s ní stalo před událostmi ve hře. Zejména u Yasukeho se pak tvůrčí tým rozhodl o docela překvapivý twist, rozvíjení jeho dějové linky se tak rozhodně vyplatí věnovat čas a pozornost.
Problém rozdělené hratelnosti
Od dvojice ústředních postav se odvíjí i samotná hratelnost. Zatímco Naoe je mistryní na plíživé likvidování nepřátel ze zálohy, Yasuke je jako tank, který máchá masivními zbraněmi a kosí vše, co se mu postaví do cesty. Na papíru se mi tento nápad docela zamlouval, jak jsem ale brzy při hraní zjistil, v praxi to vede ke spoustě frustrujících situací. Hlavní neduh hry tak v mých očích pramení z jejího ústředního prvku, kterým je právě toto rozdělení hratelnosti na dvě různé postavy.
Pro můj styl gameplaye byl Yasuke dost nepraktický a téměř nepoužitelný. Sám sice dokáže během pár okamžiků pobít i velkou přesilu, jeho síla je však vykompenzována citelnými limitacemi stran pohybu a lezení. Yasukemu dělá problém kamkoliv vyšplhat a když už to zvládne, tak jen velmi pomalu. Samotné akční souboje navíc nejsou natolik záživné, abych měl motivaci Yasukeho upřednostnit před Naoe. I přes různé typy zbraní a postupné odemykání nových speciálních útoků totiž combat systém v rámci žánru akčních dobrodružných RPG ničím zásadním nevyniká.
Stealth nikdy nebyl lepší, ale…
Oproti tomu stealth je dost možná tím vůbec nejlepším, co hra přináší. Naoe má ve výbavě hned několik užitečných vychytávek, které jí pomáhají pohybovat se nepozorovaně ve stínech a tiše likvidovat nepřátele. Jednou z nich je lano s hákem, díky kterému může hravě vyšplhat na vysoké hradby paláců nebo střechy domů. Odtud pak může díky eagle vision (kterou má k dispozici pouze ona) odhalit kromě všech nepřátel kolem i místa k úkrytu a naplánovat si tak postup při infiltraci dané lokality.
Podobně jako ve Splinter Cell je tvým neoddělitelným pomocníkem nově i ukazatel viditelnosti, který ti dává vědět, jak dobře je Naoe skrytá, a který ovlivňuje řada faktorů – jako například vzdálenost od nepřátel, počasí (třeba v dešti vidí nepřátelé hůře), okolní zdroje světla nebo zda postava stojí, čupí nebo se plazí. Při plížení v noci navíc může Naoe pomocí šurikenů zničit stojany s loučemi a vytvořit si tak nová temná zákoutí, kterými se může proplížit.
Jen máloco se pak vyrovná pocitu, když takto s Naoe dokážeš tiše projít celým palácem nebo nepřátelským táborem až ke svému cíli a za sebou zanecháš ležet chladnoucí mrtvoly nepřátel, kteří neměli ponětí o tom, že se soumrakem se nad jejich hlavami po střeše tiše krade smrt.
S tím ale souvisí jedna potíž. Při snaze o likvidaci cílů, k nimž jsem se pracně dostával, mi totiž hra v mnoha případech nedala nakonec možnost vyhnout se přímému střetu. Elitnější typ nepřátel či bosse totiž nelze ve výchozím nastavení tichým útokem zabít, nýbrž pouze zranit – pokud tedy nemáš odemčená patřičná vylepšení, ke kterým se však dostaneš až v pokročilé fázi hry. Spustil se tak boj, ke kterému samozřejmě přiběhly posily, a v takových chvílích je Naoe značně znevýhodněná. I přes vizuálně působivá komba dá totiž sakra hodně práce skupinku nepřátel pomlátit, a pokud sis zapomněl*a doplnit zásoby na léčení, můžeš velmi rychle po třech inkasovaných zásazích zemřít.
A autosave v tomto ohledu moc nepomáhá, někdy je tomu právě naopak. Když jsem totiž zemřel, hra měla tendenci mě občas respawnout přímo před zraky nepřátel bez možnosti se skrýt a celý boj tak začal nanovo.
Ať už jsem tedy hrál za Naoe nebo Yasukeho, nemohl jsem se ubránit pocitu, že z hlediska hratelnosti ovládám dvě poloviční postavy místo jednoho komplexního hrdiny či hrdinky. Na jedné straně u Yasukeho mě limitoval jeho silně omezený pohyb, na straně druhé u Naoe mě iritovaly její nedostatečně efektivní dovednosti a zranitelnost v soubojích, do kterých mě hra často proti mé vůli dotlačila.
Paradoxně je to ale i Yasuke, kdo kvůli místy skokovému nárůstu obtížnosti může zemřít v mrknutí oka. Herní svět je rozdělen do regionů, které se liší kromě jiného i úrovní nepřátel. Stačí přitom jen pár levelů a rozdíl v náročnosti je opravdu propastný. Vedlo to i k trochu úsměvným situacím, kdy jsem v roli Yasukeho rozprášil kemp nepřátel, sedl na koně a přejel o kousek dál do vedlejšího regionu, kde můj legendární samuraj v těžké zbroji od hlavy až k patě zemřel po jednom kopu bosou nohou od polovičního cápka v potrhaných hadrech.
Rozporuplná je i umělá inteligence. Místy nepřátelé umí překvapit, dovedou být všímaví a pokud si nedáváš pozor, zpozorují tě i na střechách nebo v křoví, pokud se k tobě přiblíží. Někdy jsou v pátrání vytrvalí a když tě zpozorují, prohledávají poměrně dlouho místa, kde se může hráč ukrývat. Zároveň však dochází k tomu, že se nepřítel při objevení těla některého ze svých podříznutých kolegů párkrát rozhlídne kolem, konstatuje „it's nothing“ a pokračuje ve své dosavadní rutině.
Krása od jara do zimy
Jedno se však hře upřít nedá – ať už se pohybuješ v jakékoliv z regionů, je dost pravděpodobné, že všude budeš obdivovat krásy zdejšího světa. Rozloha herní mapy je sice o něco menší než například ve Valhalle, ale zato samotné prostředí je daleko působivější. Vizuálně opojné jsou i tak obyčejné aktivity jako procházka po rýžovém poli při západu slunce, modlení u svatyň vedle impozantních chrámů nebo cválání na hřebu oře po zabláceném bojišti, kde se v kalužích blyští paprsky.
Jednou z novinek je navíc střídání ročních období, a tak si Japonsko můžeš v celé jeho kráse můžeš vychutnat od jara až do zimy. Nejedná se přitom jen o vizuální změny. V zimě totiž například zamrznou potůčky, ve kterých se Naoe může skrývat. Vizuální dojem pak podtrhuje ozvučení a hudební podkres, který skvěle umocňuje celkovou atmosféru.
Těmi hlavními místy na mapě tě provedou mise v rámci hlavní dějové linky, které jsou poskládány prakticky vždy podle stejného mustru – splň tři podúkoly, zjisti identitu maskového člena tajné mocné skupiny, najdi ho a zabij. A pak znovu. A znovu. V tomto směru tak postup hrou může působit trochu jednotvárně, náplň jednotlivých podúkolů však bývá relativně proměnlivá – čeká tě třeba návštěva sumo zápasu, jindy zase ničení nepřátelských zásob se střelným prachem nebo účast na čajovém ceremoniálu.
Kolik hodin hra zabere?
Dokončení příběhu mi zabralo přibližně 25 až 30 hodin, není ale asi žádným překvapením, že se jedná jen o zlomek času, který je možné u hry strávit. Pokud jsi typ hráče či hráčky, kteří rádi ždímou hry na 100 procent, ve hře nejspíš kolem 100 hodin utopíš.
Mapa už sice není tak nechutně pokrytá otazníčky jako v minulosti, stále tu však najdeš přehršel aktivit, kterým se vedle dějové linky můžeš věnovat. Přesněji řečeno někdy dokonce musíš, aby ses vylevloval*a na potřebnou úroveň pro postup v příběhu. Hra ti sice technicky vzato dovolí jít i do mise, na kterou nemáš dostatečný level, ale jakmile dojde na souboj, nemáš téměř žádnou šanci vyhrát.
Zejména v druhé polovině hry došlo na chvíle, kdy jsem musel strávit i několik hodin naháněním zkušeností ve vedlejších aktivitách jen proto, abych mohl pokročit dál v dějových misích. To byl problém minulých dílů a je to problém i v Shadows, kdy se kvůli tomuto nepříjemnému tlačení do vedlejších aktivit tříští prožívání hlavního příběhu.
Jedná se přitom o poměrně standardní obsah, který zpravidla ničím nepřekvapí a po pár hodinách začíná být spíše repetitivní. Jde zejména o vykrádání a čištění hradů od nepřátel, plnění kratších úkolů pro vedlejší postavy nebo zabíjení zkorumpovaných pánů a členů jiných menších organizací.
Jednou z hlavních odměn ti pak kromě zmíněných zkušeností budou materiály a suroviny, které potřebuješ k budování a rozšiřování hideoutu, který slouží jako jakési útočiště pro Naoe, Yasukeho a jejich spojence.
Systém hideoutu staví na základech z Valhally, kde Eivor vylepšoval svoji vesnici. Podobně je tomu i tady, hra ti však dává větší svobodu v tom, kam jednotlivé budovy umístíš a jak se je rozhodneš zvelebit. Mezi budovami můžeš vlastnoručně vytvářet cesty, prostředí doplňovat o sochy nebo okrasné stromy a dokonce i mazlíčky (od kočiček až po makaky). Jde vlastně o takové „mini Sims“, kde si svůj hideout můžeš vybudovat víceméně podle sebe.
Postavené budovy ti pak dávají různé druhy bonusů – například rychlejší získávání zkušeností, možnost vylepšování zbraní a zbroje na vyšší levely nebo rozšíření skupiny agentů, kteří ti pomáhají lépe lokalizovat cíle na mapě.
Já osobně jsem však ve zútulňování hideoutu moc velké zalíbení nenašel. Měl jsme spíše pocit, že mě nutí do neustálého grindování materiálů, a byl bych mnohem radši, kdyby se pozornost a práce tvůrčího týmu ubírala jiným směrem. Nepochybuju ale o tom, že se najdou tací, kteří se u stavění útočiště rádi vyřádí.
Assassin's Creed Shadows je rozhodně povedená hra. V některých aspektech, jako třeba atmosféře, se vyrovnává nejlepším dílům série a v některých je i překonává, jako třeba ve stealthu. Celkově pozitivní dojem však sráží někdy větší, jindy menší problémy. Prožívání celkem obstojného příběhu kazí zastaralé animace obličejů, soubojový systém vedle konkurence ničím zásadně nevyniká a zejména rozdělení hratelnosti na dvě postavy u mě místo lepšího zážitku vedlo spíše k frustracím a pocitu omezení. Výletu do Japonska uděluju 7,5/10.
