V debatě o ženskosti se často mísí tradiční představy s moderní realitou. Výroky odbornice ukazují, jak nebezpečné může být moralizování nad tím, co je „správné“ ženství.
„Domnívám se, že ta moderní, úžasná doba, která nám poskytuje tolik úžasných věcí, od automobilů přes pračku..., nás zbavuje ženství. Je to jakýsi úraz ženství. Jakýsi boj s ženstvím. Mnohé ženy se bojí být vlastně ženami,“ říká Miroslava Skovajsová v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Když jsem před několika dny slyšela výroky této odbornice, na moment jsem nevěřila svým uším. Lékařka, která se živí tím, že pomáhá ženám, a přitom naznačí, že si za rakovinu mohou samy, protože „odmítají svoji ženskost“?
Okamžitě jsem zamířila do komentářů a všimla si slov žen, které rakovině čelily nebo jí právě čelí. Na chvíli se mi sevřelo srdce, protože jsem si představila, jak bolestivé musí být slyšet taková slova z úst jiné ženy, a ještě k tomu odbornice.
Když opadl smutek, přišlo naštvání a vzpomínky na moji babičku, která několik let zpět prošla rakovinou lymfatických uzlin. Vrátily se ke mně chvíle, kdy jsem poprvé slyšela svého dědu plakat, protože si bez ní nedokázal představit život. Na momenty, kdy moje babička přišla o všechny vlasy a na fotkách z rodinných oslav se unaveně usmívá se světle hnědou parukou.
Na fotkách sedí v sukni. Což je podle paní Skovajsové jedna z definic toho správného ženství.
Jak být „správnou ženou“
Pokud zrovna pereš všechny svoje sukně, tak bys radši neměla vycházet z domu, jelikož dáváš jasně najevo, že se bojíš být ženou. Ze slov paní lékařky totiž vyplývá, že sukně rovná se správná žena.
Já třeba sukně nosím čím dál tím méně. A není to proto, že bych nechtěla být ženou, ale protože jsem jako nespočet dalších žen a dívek zažila oplzlé komentáře, pohledy i sexuální obtěžování ve veřejném prostoru.
Sukni nenosím, protože když se večer vracím autobusem z práce, vybavím si, jak si naproti mně přisedl podnapilý muž. Jak po mně přejížděl pohledem a jak mě chytl za obě stehna a snažil se mi zabránit v tom, abych odešla do jiného kupé. Vrací se mi ten pocit znechucení a strachu. Bylo mi devatenáct a od té doby se bojím jezdit nočními spoji.
Křehkost
Další „správná“ vlastnost ženy podle paní Skovajsové. Jenže co to vlastně znamená? Hrát roli bezmocné, aby se muž cítil silný? A co všechny ženy, které denně balancují mezi prací, péčí o děti a domácnost, nejsou dost „křehké“, a tedy ani dost „ženské“, protože jsou schopné?
Ženskost přece nespočívá v tom, co mám na sobě, nebo jestli si umím sama opravit kapající kohoutek. Já ženy vidím jako definici síly. Jejich odolnost je provádí každou životní zkouškou, která se před ně postaví.
Ženy kolem mě jsou schopné, odvážné, sebejisté a nezávislé. Používají pračku a neperou na valše, ve skříni mají i kalhoty a samy se rozhodují, jestli chtějí být matkami. To neznamená, že popírají svoje ženství. Znamená to, že už nežijeme v době kamenné a význam toho, co znamená být ženou, je zcela jiný.
Role nejsou přirozené, ale kulturní
A tady se dostáváme k jádru celé problematiky. Ženské a mužské role nejsou neměnné, jak se nám společnost snaží tak často podsunout. Ano, byly doby, kdy se ženy staraly o oheň a muži lovili, ale to jenom proto, že byla doba společnost tak nastavená.
I když si pár z nás nestihlo všimnout, dnes už nežijeme v jeskyních. Máme technologie, valchy vystřídaly pračky a existuje lékařská péče, která zachraňuje životy. Ženy se mohou samy rozhodnout, jak chtějí žít, a nemusí spoléhat na to, že jejich životní rolí je křehkost nebo závislost na mužích. To není „úraz ženství“, jak tvrdí paní Skovajsová. To je svoboda volby. Ukazatel toho, že ženy poslouchají svůj vnitřní hlas a jdou si za svým.
