Šílenství kolem plastových brček, které probíhalo médii v uplynulých měsících, příliš nedává smysl. Proč?
Jistě jste v uplynulých měsících zaznamenali mediální shon kolem zákazu užívání plastů na jedno použití. Nejvíce to schytala plastová brčka, která se během pár týdnů proměnila z oblíbeného společníka na party v démonizovaný kus plastu, který zabíjí život v oceánech.
Vlna zákazů se rozeběhla poté, co Velká Británie oznámila, že skončí s plastovými brčky, míchátky kávy i tyčinkami do uší. O měsíc později ji následovala Evropská komise, která seznam jednorázových plastových produktů, které hodlá zakázat, ještě rozšířila.
Veřejnost na to reagovala veskrze kladně, a tak se do zákazu pustily i soukromé restaurační řetězce. Starbucks, McDonald’s, Marriott International, Disney, Hyatt, American Airlines a řada dalších rovnou zakázali nebo oznámili, že přestanou nabízet plastová brčka ve svých restauracích.
Nahradí je kovovými, papírovými či silikonovými brčky, nebo je zcela odeberou z nabídky. Na jednu stranu jde o záslužný krok, na stranu druhou se nabízí otázka, do jaké míry mají tyto firmy skutečně zájem o ekologii a do jaké míry jde o reklamu jdoucí na ruku mínění zákazníků.
A vlastně ani není důležité na to hledat odpověď. Nabízí se totiž daleko závažnější otázky, které se kolem tohoto tématu vyrojily a které vám zodpovíme v následujícím textu.
Nic totiž není černobílé – zákaz brček může být i kontraproduktivní, a pokud jste podlehli radosti, že se konečně něco děje, neměli jste až tak významný důvod.
Jak zakazování brček odstartoval devítiletý kluk
Abychom pochopili, proč bylo zrovna letošní léto milníkem v přístupu k jednorázovému plastovému odpadu, musíme se přesunout o pár let do minulosti. Konkrétně do roku 2010, kdy tehdy devítiletý Milo Cress z Vermontu založil s pomocí rodičů organizaci Be Straw Free.
Zdá se to přitažené za vlasy, ale tento mladík výrazně přispěl k tomu, aby se téma zákazu plastových brček dostalo mezi veřejnost. Na jeho popud nejprve město Burlington a později i celé Colorado zakázaly automatické přidávání brček do nápojů a udělaly z nich produkt na vyžádání.
Milo Cress vystoupil i v americké celonárodní televizi CNN
Malý aktivista tehdy obvolal několik firem vyrábějících brčka a na základě těchto rozhovorů vypočítal, že je v USA denně spotřebováno 500 milionů brček. Toto číslo se později stalo úderným údajem, který citovaly i deníky Wall Street Journal a Washington Post. Nicméně, jeho výše byla zpochybněna.
Ale jak říká dnes již 17letý Milo Cress – na tom až zas tolik nezáleží. Nicméně, položil základy kampaním, které probíhaly v následujících letech a vyústily děním letošních letních měsíců.
Na démonizaci plastových brček v očích veřejnosti mělo velký vliv video s želvou, které brčko uvízlo v nose. Přispěly ale i zprávy o tom, že do roku 2050 bude v oceánech více plastů než ryb (v přepočtu na váhu) a nebo kampaň #StopSucking s celebritami, které na videu vyzývají ke skoncování s plastovými brčky.
Veřejnost začala téma vnímat a ukázalo se, že brčka jsou dobrým příkladem plastového odpadu, jehož zákaz sice lidé pocítí, ale budou se s ním schopni bez problémů vypořádat. Tak to alespoň vypadalo na první pohled, a proto nebyl takový problém zákazy prosadit. Je tady ale jeden háček.
Proč může zákaz brček i ublížit?
Plastová brčka jsou nenahraditelnou pomůckou pro tělesně postižené. Jsou dostatečně ohebná, lehká, levná a funkční na rozdíl od kovových, dřevěných či skleněných alternativ, které mohou být pro fyzicky znevýhodněné členy naší společnosti nebezpečné a nepohodlné.
Plošný zákaz plastových brček by pro ně znamenal výrazné zhoršení životních podmínek. Řešení je přitom prosté – plastová brčka nezakázat, ale udělat z nich komoditu na vyžádání.
Tento problém však není hlavním důvodem, proč mediální poblouznění kolem plastových brček nedává smysl. Snaha dostat je pryč z oceánů je záslužná a není na ní vůbec nic špatného, ale je nutné si uvědomit, že brčka tvoří jen mizivé procento plastového odpadu ve světových vodách.
Ročně skončí v oceánech přibližně 8,8 milionu tun plastu. Brčka v této nepředstavitelné kupě odpadu tvoří „pouhé“ 2 tisíce tun – tedy 0,025 %.
