Na základní škole v Předlicích na Ústecku, které jsou označované jako sociálně vyloučená lokalita, učí mladá sympatická muslimka Nur Ashraf Bekai. Původem je z Libanonu, ale její rodiče se kvůli tamním nepokojům rozhodli přestěhovat do České republiky.
Nur už třetím rokem učí angličtinu a občanskou výchovu romské žáky od třetí po devátou třídu. Díky svému věku a původu si k dětem našla neobvyklou cestu. Chápe, čím si prochází, dokáže je vyslechnout, rozumí jejich potřebám a snům. Sama říká, že její práce nese výsledky. A když je vidí, má motivaci pokračovat.
Jaký je život v tzv. vyloučené lokalitě? Jak k dětem přistupuje? A potýká se sama s rasismem a islamofobií? To si přečteš v následujícím rozhovoru.
Ano, ale kvůli izraelsko-palestinským konfliktům se prarodiče od roku 1948 přestěhovali do Libanonu, tam máme celou rodinu. Potom táta studoval v Německu, pak se vrátil do Libanonu, tam se seznámil s mojí mámou, ale nakonec skončil v Čechách. Z Libanonu odešel kvůli neklidu a nebezpečí. Dodnes jsou tam z jedné strany Sýrie a z druhé Izrael.
Navštěvuješ tu zemi?
Naposledy jsem tam byla v roce 2018. Vždycky jsem říkala, že pro život jsou Čechy a tam je to spíš na dovolenou a na návštěvu rodiny. Je to tam hodně jiné. Nejde o mentalitu, ale spíš o styl života. Já se tady mám dobře, vím, že za mnou stojí vláda, mám čisté občanství a nemusím se ničeho bát. Dělá se všechno proto, abych já jako studentka vystudovala a mohla žít dál. Tam to ale moc necítím. Současný převrat má efekt na ekonomiku a na práci.
Libanonci jsou více otevřenější, přivětivější, jsou takoví teplokrevní. To je vlastně ten jediný rozdíl.
Tady v Ústí momentálně studuješ na univerzitě učitelství. Jak ses k tomu dostala?
Původně jsem studovala zdrávku. Mám dva starší sourozence – dvojčata – ale od školky až k maturitě jsme byli v jedné třídě. Vždycky, když jsme měli něco psát a oni si nevěděli rady, tak já byla ta učitelka, co jim všechno vysvětlila. Ráda jsem pomáhala ostatním. Říkala jsem si, že když mám pajďák tady, je to blízko a vždycky jsem angličtinu milovala, tak proč to nezkusit. A klape to.
Jsou sice zvyklí, že jim vláda dá peníze, ale už je dál nikdo řešit nechce. Ale když teď najednou vidí, že se o ně někdo zajímá, tak to mohou brát pozitivně.
A pak ses dostala na základní školu v Předlicích.
Našla jsem to na stránkách UJEPu a řekla jsem si, že to zkusím. Šla jsem tam a vůbec jsem nevěděla, že Předlice jsou sociálně vyloučená lokalita, nebo že jsou tam Romové, mně to bylo jedno.
Já jsem v Předlicích nikdy nebyl. Něco jsem četl, ale přečíst si člověk může ledacos – třeba, že je to horší ghetto než v Chanově. Je to pravda?
Ne a ani bych neřekla, že Předlice jsou ghetto. Jde spíš o to, že dokud neznáš mentalitu těch lidí tam a nejsi tam, tak to vůbec nejde pochopit. Je potřeba se do toho vžít a ne to projet autem a pak hodnotit. Jsou tam místa, která vypadají hrozně, ale není to chyba lidí, co tam bydlí.
Boris Rudý tam opravuje byty a snaží se oblast nějak kultivovat. Pomáhá tohle?
Určitě. Lidé tam musejí vidět, že se o ně někdo zajímá. Jsou sice zvyklí, že jim vláda dá peníze, ale už je dál nikdo řešit nechce. Ale když teď najednou vidí, že se o ně někdo zajímá, tak to mohou brát pozitivně.
Jak k téhle oblasti přistupují Ústečáci?
Sociálně vyloučená lokalita. Když jsem říkala nějakým lidem, že učím v Předlicích, tak z toho byli vyřízení, ale já jsem jim říkala, že je to jedno. Základka jako základka. Tady to má aspoň větší smysl – je vidět ten výsledek, i když to trvá delší dobu. Když jsem začínala, tak jsem v nějakých třídách ani náhodou nemohla první rok mluvit anglicky. Ale teď mám třídu, kterou učím třetím rokem a které mohu dávat pokyny v angličtině a po delší době jim říct česky, co jsem chtěla, tím, že se jich zeptám. Už vidím efekt. Jde to pomalu, ale je to vidět.
Uvědomují si, že jsem mladá, často mi říkají, že prožívám to, co oni. Byl pro ně šok, když zjistili, že mám Snapchat a že jsem na Instagramu.
Jaké třídy učíš?
Třetí až devátou.
To je široká škála. Jaký věk je lepší učit? Protože učit puberťáky asi není žádný med i mimo vyloučenou lokalitu…
Letos poprvé učím třetí třídu. Pro mě to byla výzva, jestli je vůbec dokážu motivovat k jazyku. U těch starších je to pro mě totiž naopak jednodušší. Máme přátelštější vztah a ty děti chápou, co po nich chci a můžu jim to vysvětlit. Mám raději přístup ke starším.
Vzpomeneš si na svůj první den? Jaké to bylo poprvé si stoupnout před třídu?
Byli to sedmáci. Divný pocit. Věděla jsem, že musím přijít a že to musí být striktní. Až po nějaké době jsem se uvolnila a už to šlo. Jde o to umět zapůsobit. Chci po nich úplný základ – aby lavice měli na lajně, batohy na věšáku, židle na svém místě. Aby se naučili systém, protože je důležité začít tímto základem a teprve pak to má efekt.
Vzhledem k tomu, že jsi mladá učitelka, tak jak na tebe reagují? Je to výhoda?
Je to výhoda, kolikrát mi i omylem řeknou teto. Oni si to často ani neuvědomují. Jedna holčina mi jednou řekla mami a chtělo se mi až brečet, protože jsem věděla, že se o ni máma tolik nestará. Uvědomují si, že jsem mladá, často mi říkají, že prožívám to, co oni. Byl pro ně šok, když zjistili, že mám Snapchat a že jsem na Instagramu.
Pokouší si tě tam přidat?
Říkala jsem jim, že to nesmí a když budou něco smrtelně vážného potřebovat, tak mi můžou napsat. Je obrovská výhoda být k nim věkově blíže.
Jsou současné děti více kontaktní? Objímání a podobně?
Potřebují mít ten pocit, že je o ně projevovaný zájem. Že je má někdo rád, že jsou přijímáni. Takže často přicházejí, když mají špatnou náladu a obejmou mě. Je potřeba k tomu učitelství přistupovat prostě trochu jinak.
Co tě na učitelství nejvíce baví?
Kontakt s lidmi. Mám ráda děti. Jsou ještě nevinné, nejsou zkažené tím vším okolo. A jsou za všechno vděčné. Je vidět výsledek – i když to není v tom, že mají výborné známky, ale aspoň vidíte, že se v něčem zlepší, nebo za mnou přijdou a řeknou, že mě obdivují, kéž by byli jako já. To je to nejlepší. Potřebují pozitivní vzor.
A jsi tedy přísná učitelka?
Jak kdy. Začnu křičet, když se perou. Ale tím to hasne. Já neumím učit ve třídě, kde je klid. Přijde mi, že je něco špatně, takže srandičky sem tam, ale i přesto všechno existuje vždycky taková červená lajna, kterou nesmí překročit. Málokdy se stalo, že by ji opravdu překročili.
Jak přistupuješ k hodnocení?
V tom přísná jsem, hodnotím je stejně jako na všech školách. Takže i když mají z nějakého testu za tři, tak je to pro ně, jako by to byla jednička. Z toho jsou nadšené – že je hodnotím normálně a nepříhlížím k tomu, jací jsou.
Takže je důležité k nim přistupovat jako k dětem z majoritní společnosti.
Je to těžké a bude trvat dlouho, než to přijmou, protože často vypráví, že nejsou takoví, že jsou jiní. Ale potřebuje to čas.
Jak moc vnímáš, že učíš ve vyloučené lokalitě?
Vnímám to nejvíc, když je potřeba koupit pracovní sešity... ale jinak nevím. Já jsem spokojená, že tam jsem. Ani to nechci vnímat.
Ty děti pak nechtějí nikam do společnosti, protože se na ně podívají a hned je soudí. To není dobrý nápad.
Jsou nějaké zohlednění nebo příplatky pro vás učitele, když pracujete ve vyloučené lokalitě?
Máme nějaké příplatky, ale kdo by byl učitel kvůli tisícovce nebo dvěma navíc. Lidi to obdivují.
Můžeš to srovnávat s nějakou jinou školou?
Měla jsem praxi na gymnáziu a tam to byl jiný svět. Vešla jsem do třídy, mluvila anglicky a všichni reagovali. Ale zase to pro mě není ono.
Je tam to ticho…
Je tam to ticho. Děti si tam sedí a mluví, jen když mají mluvit, debatují v angličtině. Já mám ráda, když je to dítě živé, když něco dělá. Jsou to přeci jenom děti.
Volila jsi na gymplu jiný přístup?
Já si ráda s těmi dětmi povídám, mám ráda přátelský vztah. Trávím s nimi čas i o přestávce a když jsem byla třídní, tak ještě víc – abych poznala jací jsou, co funguje, co nefunguje a podobně. Rodiče jsou v Předlicích rádi, že se o to dítě učitel zajímá.
A co jsi zjistila?
Že je potřeba si hodně hlídat, co člověk říká.
Děti jsou neskutečně vnímavé…
Přesně tak. Proto ne každý tam může učit. Když jsi zmínil, jestli máme nějaké benefity za výuku ve vyloučené lokalitě, tak si myslím, že kdyby ty učitele nebavilo, že tam jsou, tak by to určitě za nějakou tisícovku nezačali dělat.
Bavili jsme se o tom přístupu, jaký musíš mít ty k nim. Ale mají oni k tobě jiný přístup než třeba k jiných učitelům?
Oni sami to tak mají nastavené: já pro ně nejsem učitelský sbor, nejsem oni, já jsem něco „mezi tím“.
Vnímají starší děti, že pochází z vyloučené lokality?
Ano, vnímají to. Nikdo není dokonalý, ale hodně se jim dává najevo, že jsou jiní. Dám příklad: byli jsme v zoologické zahradě a učitelky z jiné školy řekly „holky, běžte od nich dál, to jsou ti předličtí“. To je to nejhorší, že nás takhle vnímají. Často říkám nás, protože jsem jedna z nich.
Jaké to má důsledky?
Ty děti pak nechtějí nikam do společnosti, protože se na ně podívají a hned je soudí. To není dobrý nápad.
Mají představu, co chtějí v životě dělat?
Ano. Většina chce dostudovat a mít aspoň ten výučňák. Letošní osmička a budoucí devítka, to jsou ty děti, které mají velké sny. Jsou jedinci, kteří vám řeknou, že je samozřejmost, že půjdou na střední školu s maturitou. V letošní devítce se dvě holky hlásí na zdrávku.
Budou to mít jednoduché na středních školách a učňácích s tím, jak je bude přijímat majorita?
Na učňácích to není takový problém jako na střední škole. Jedna holčina, která vyšla minulý rok z devítky, je teď na policejní škole a zatím se drží. Učí se hodně. Uvidíme, jak to dopadne, ale já věřím, že dobře.
Důležité je i rodinné zázemí, předpokládám.
To ty holky, co se hlásily na zdrávku, ty dobré zázemí mají.
A dá se říct, v jakých podmínkách ty děti vlastně žijí?
Každý z nich to má jinak. Jsou rodiny, které chtějí, aby dostudovaly a mohly chodit do práce a jsou rodiny, kterým je to jedno. Ale nemůžu mluvit za ně.
A dovídáš se o jejich příbězích, svěřují se ti, co se týče rodiny?
Je to velká zodpovědnost, poslouchat je. Ale nemůžu za ně rozhodovat. I když s něčím přijdou, tak já neznám celý příběh. Ale svěřují se a já se jim snažím co nejvíce neutrálně poradit. Aby se rozhodli oni, ne já za ně. Ukázat jim ty možnosti, oni je potřebují vidět.
Myslím, že by to mělo být striktnější, měla by existovat větší páka na rodiče. My to dítě nemůžeme donutit chodit do školy.
Učíš je i občanskou výchovu, to je tady možná také důležitější, než kdekoli jinde.
Minulý rok jsme měli volební systémy a já přemýšlela, jak jim to přiblížit. Tak jsme se rozdělili do politických stran, každá si zvolila svůj název. Mělo se to týkat Předlic. Vznikaly názvy jako „Předlice Up“, „Pryč s odpady“, „Romská republika“ nebo „Gucci Gang“. Přemýšleli jsme o tom, jaký budeme mít volební program, co všechno pro to uděláme. Vybraly si nějakého představitele a já kladla otázky. Pak měly mezi sebou debatu. Začaly uvažovat nad problémy, které mají a jak by je mohly změnit.
Mnoho dětí tyhle otázky asi nedostává v rodině…
Jenže kolik toho v hodinách stihneme. Ty děti potřebují vysvětlit věci, které jinde nejsou potřeba. Aby mohly začít přemýšlet nad věcmi tak, jak doopravdy chodí. Učíme se i to, že není vždycky věrohodné číst si něco na Facebooku a pak tomu věřit. Je potřeba zkrátka připravit občana do života.
To mě vede k problematice fake news. Jak děti z lokality přistupují k takovým zprávám?
Někteří tomu rovnou uvěří, ale pak to řeší ve škole a bavíme se o tom. Je potřeba jim to vysvětlit, že když vidí nějakou zprávu a přijde jim podezřelá, tak na internetu je možné si k ní dohledat správná fakta.
Přišel za tvou kariéru moment, který tě nějak ovlivnil?
Ve chvíli, kdy se děti chodí svěřovat se svým problémem, tak to je situace, kdy si uvědomím, že jsem správný člověk na správném místě – i když to může znít egoisticky. Samozřejmě, je to škola, jsou to děti, nastávají tam incidenty a problémy, ale já vím, že tam mám být a že mne ty děti potřebují. Hodně potřebují slyšet chválu.
Když jsem dělal rozhovor s ředitelkou chanovské základky, tak mi povídala o problému, který tam mají. Když se dítěti nechce do školy, ta mladá generace rodičů to neřeší a nechají je doma. Mají problém i u vás s docházkou?
Mají. Nezbývá nám nic jiného, než posílat hlášení na magistrát. To je jediné, co můžeme udělat. Když jsem byla loni třídní učitelkou, tak jsem měla v pátek dvě hodiny volna a ty jsem strávila tím, že jsem počítala omluvené a neomluvené hodiny a posílala hlášení, kolik kdo má zmeškaných hodin. Je to běh na dlouhou trať. Myslím, že by to mělo být striktnější, měla by existovat větší páka na rodiče. My to dítě nemůžeme donutit chodit do školy.
Nebojíš se syndromu vyhoření?
Dokud vidím výsledek tak ne. A zatím ho vidím. Já jsem si první rok myslela, že žádný není. Doufám, že ani nepřijde.
Romové drží pohromadě a stojí při sobě, a to i my v arabských zemích. Rodina je vždycky na prvním místě.
Je na vaší škole častým jevem, že by to ti učitelé nezvládali a odcházeli by?
Máme stálý učitelský sbor, na prvním stupni je to v pohodě, ale na tom druhém jsou tři učitelky, které tu jsou delší dobu. Většinou se neudrží, protože nemají takovou motivaci. A ty děti to poznají a dají jim to najevo. „My vidíme, že nás nechcete a chováte se k nám jinak.“ Je to psychicky těžká práce, protože je potřeba jim dávat najevo, že víte, že na to mají. Na druhou stranu, máme i učitele, kteří jsou tam už dlouho a baví je to. Dojíždí až z Litoměřic.
Jak zamezit tomu, aby se starší děti nedostávaly k drogám?
Máme pro ně semináře, ale ať děláme, co děláme, škola nestačí. Dítě je pět až šest hodin ve škole. Pak má volno. My jim můžeme ukázat následky, co se může stát, ale neovlivníme to zase tolik.
K drogám se často sklouzává i z nudy.
V Předlicích mají klub od Člověka v tísni, ve škole kroužky, mohou využívat fotbalové hřiště. Mám s nimi kroužek angličtiny. Musí zaplňovat čas něčím jiným, ale i tak je to málo, když doma vidí něco úplně jiného – například od starších sourozenců. Buď je to odradí a nebo se v tom najdou.
Jak přistupují k tobě jakožto k rozené Palestince?
Pojí nás rodinné vztahy. Romové drží pohromadě a stojí při sobě, a to i my v arabských zemích. Rodina je vždycky na prvním místě.
Jak vnímají tvé náboženství?
Ptají se mě, v co věřím. Já jim o tom ale nechci povídat. Vědí, že jsem něco jiného, vědí, že věříme ve stejného Boha a že mám jiné tradice. Že neslavíme Vánoce a Velikonoce, ale máme svoje svátky. Na druhou stranu jsou děti, kterým ani nedojde, že jsem muslimka.
Když jsi ty sama byla na základce, tak jsi měla někdy problémy kvůli svému náboženství, popřípadě původu?
Necítím, že jsem jiná. Je to jenom kus látky, co mám na hlavě, mám trochu jiný životní styl, ale tím to končí. S Čechy si rozumím skvěle, tady je to můj život.
Co pro tebe znamená ten šátek?
To jsem já. Kdy někdo řekne Nur, tak to je naše zašátkovaná kamarádka. To je to, v co věřím, co jsem. Šátek není to, že mám jen zahalenou hlavu, ale i to jak se chovám a jak se projevuji na veřejnosti.
Kolik šátků doma máš?
Nedopočítám se. Víc jak padesát stoprocentně. Jsou různé materiály, barvy, různé motivy i velikosti. Mám doma čtyři béžové šátky, ale každé jsou v jiném odstínu. Snažím se to co nejlépe sladit. Když máma letí do Libanonu, tak s sebou přináší i nové modely, co tam jsou.
Od kolika let je nosíš?
Nosím ho od svých čtrnácti let. Dokončila jsem základku 30. června a 1. července jsem už měla šátek.
A liší se nějak pravidlo, od kolika se to má nosit?
Nosit by se měly od puberty.
Říkala jsi, že Vánoce neslavíš, ale že máte bajram. Jak ho oslavujete v Česku?
Máme v Teplicích modlitebnu, kde se scházíme. Vždycky si vezmeme volno, napečeme tradiční sladké cukroví plněné datlemi, oblékneme se svátečně, jdeme do modlitebny a tam si přejeme všechno nejlepší. Pak následuje sváteční modlitba a potom program pro děti. Soutěže, dárky, hry, sváteční oběd. Máme tam cukrovou vatu, ledovou tříšť. Prostě je to něco jako Vánoce, jen trochu jiné.
My jsme ta generace, která nepatří ani sem, ani do arabského světa.
Spadá to každý rok na jiné období, je to tak?
Jedeme podle lunárního měsíce. Každý rok je tento svátek v jiný den. Když jsme přijeli do Čech tak jsme ramadán slavili v únoru nebo v lednu, to byly ty nejkratší dny a letos to bude v dubnu. Na tom pak závisí i bajram.
Nebylo ti dřív líto, že klasické Vánoce neslavíte?
My jsme je slavili ve škole. Ono je hezké, aby člověk pochopil, v co věří a ty rozdíly, které v tom jsou. Křesťané slaví narození Ježíše, my zase to, že můžeme chodit do Mekky. Měli jsme vánoční výzdobu ve třídě, dávali si dárky, a to mi stačilo. Věděla jsem, že i když kamarádi budou mít Štědrý večer, tak nás čeká oslava jindy, ta naše. Rodiče nám to kompenzují a je to právě na nich, jak to dětem vysvětlí.
Jak to myslíš?
My jsme ta generace, která nepatří ani sem, ani do arabského světa, protože tady v Evropě jsme pořád ti, kteří jsou něčím omezovaní – nepijeme, nechodíme na party, a pak přijedeme do arabského světa a jsme ta generace žijící v Evropě, která už je trochu odlišná. Rodiče ale musí správně vychovat dítě, aby si vzalo to nejlepší odtud i odtud.
Více se identifikuješ jako Češka, nebo jako Palestinka?
Palestinka. Ale jsem pyšná, že mám české občanství a na to, co mi umožňuje Česká republika. V Libanonu se studium platí. Táta by tam neměl peníze na to, zaplatit čtyřem dětem studium. Tam to stojí 10 tisíc dolarů na jedno dítě.
Když jsme si telefonovali, tak jsi říkala, že nemáš žádné problémy s rasismem nebo odsuzováním. Myslíš, že islamofobie zůstává jenom na internetu?
Najdou se jedinci. Třeba když protestovali v Teplicích, ale to je jiný případ a jiný důvod proč. Venku nikdo nic neudělá, jsou to jenom slovíčka. Měla jsem pár incidentů, ale to je opravdu o jedincích a není to o národnosti nebo o městě.
Takže necítíš, že by to byla celorepubliková nálada.
Vůbec ne. Někdy jsem vyřízená z toho, co čtu na internetu, ale pak jdu po ulici a v pohodě.
A na internetu na tebe někdo útočil?
Já jsem zjistila, že ve zprávách na Facebooku existuje složka Další. Já tam nikdy nechodila. Čtu to, ale jsou to opravdu jedinci. Nemohu říct nic negativního. To samé rodina – moje sestra se narodila tady v Čechách, je na teplickém gymplu a v pohodě. Máma s tátou taky.
Spousta politiků vzala nenávist vůči menšinám jako cestu k politickým bodům...
… psala jsem o tom bakalářku. Migrační krize a její dopad na českou politickou scénu. Lidi jen zneužívají situace, která nastala. V Čechách ještě nejsme tolik multikulti – pouze Praha nebo Brno. Ale už je stále více přijatelnější to, že tady sedím a nikomu nevadí, že mám šátek na hlavě. Nikdo na mě nebude koukat jako na něco neobvyklého. Politici zneužili situace, ale nevím o žádném teroristickém útoku, který by se tu stal.
Je v současnosti něco, co trápí mladé české muslimy?
Nerada mluvím za někoho, nevím, čím každého trápí, ale za mě nic takového není. Trápí mě to, co každého mladého člověka, ale nemá to nic společného s národností nebo náboženstvím. Je to o člověku, jaký je a jak správně pochopí své náboženství. Je potřeba ukázat to na svém chování a svými činy.
