Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Tomášem Drahoňovským o alopecii, která změnila jeho život o 180 stupňů, o psychickém zdraví a o tom, proč bychom měli dát ego stranou.
Život bývalého moderátora České televize Tomáše Drahoňovského se během pár měsíců otočil o 180 stupňů. Projevila se u něj nemoc alopecie, která způsobuje vypadání vlasů a ochlupení z celého těla, což může mít neblahý vliv nejen na psychiku nemocného. S Tomášem Drahoňovským jsme si povídali o tom, jak to všechno začalo, co je pro něj na onemocnění alopecií nejtěžší, ale také o tom, zda dokáže na nemoci najít nějaká pozitiva.
Jen před pár dny jste na sociálních sítích sdílel příspěvek o onemocnění alopecií universalis. Kdy to všechno začalo?
Začalo to na přelomu prázdnin, v červnu či červenci, kdy jsem si poprvé všiml, že mi ve vousech začínají probleskávat prázdná místa. Nejdřív jedno, o pár týdnů později druhé, ale tehdy jsem se tím moc nevzrušoval, protože jsem něco podobného znal z předchozích let, kdy mi během delší stresové etapy vypadalo menší místečko ve vlasech. To jsem vždy konzultoval s dermatologem, který mi nasadil vitamíny a sprej minoxidil a během dvou měsíců to většinou zarostlo. Říkal jsem si tedy, že to s těmi vousy bude dost podobné a nevěnoval jsem tomu pozornost.
Ale nebylo to podobné. Nic nezarůstalo, ba naopak, vousů mi stále ubývalo a někdy v září už jsem se oholil úplně a modlil jsem se, aby se mi to nerozlezlo do vlasů, ale ani to nakonec nevyšlo. Na přelomu listopadu a prosince jsem už byl v takovém stavu, kdy jsem si říkal, že než abych se musel koukat, kde leží hromada vlasů, permanentně denně řešit, kde mě lechtá další vlas, který vypadl, tak se raději celý oholím.
Zdroj: se souhlasem Tomáše Drahoňovského
Nemoc ve vašem případě měla rychlý spád. Během jaké doby jste přišel o veškeré vlasy a ochlupení?
Během 4 měsíců jsem šel od své původní zarostlé podoby až do té, kterou vidíte teď.
K tomu, abych mluvil i o pocitech, které tuto nemoc provázejí, jsem se odhodlával hodně dlouho. Pak jsem si ale řekl, že říct to všem naráz je efektivnější styl komunikace než se postupně setkávat s kýmkoli, kdo mě znal a vysvětlovat mu, co se se mnou vlastně stalo.
Pravda je ale taková, že i když jsem se k tomu odhodlal, tak mluvit o těch niterných záležitostech zas taková legrace nebyla a často jsem se přistihl, že ventilovat všechny pocity, které prožívám, není jednoduché.
Nebyl jsem na to připravený, nikdo z naší dlouhé generace alopecií neonemocněl a žil jsem s tím, že asi budu mít vlasy do vysokého věku. Pak, během několika týdnů, se to změnilo o 180 stupňů a v zrcadle na mě najednou kouká někdo úplně jiný
Na Twitteru jsem si všimla, že se k vám přidalo spousta dalších mužů, které trápí to samé. Dostalo se vám podpory nebo i nějaké negativní reakce?
Vysloveně negativní reakce ne a pozitivních příspěvků, které říkají „pořád jste to vy“ nebo že jim teď přijdu daleko opravdovější a autentičtější, než když si člověk ladí pěšinku a kouká, aby měl všechno pečlivě upravené, tak těch bylo 99 %. Ale v tom jednom procentu se objevovaly reakce a la „no bože, takových nás je, kteří vlasy nemáme“, a to většinou od mužů. Pravda je taková, že v okamžiku, kdy se něco takového stane ženě, tak je to určitě daleko větší rána. Dovedu si představit že spousta dam a slečen se identifikuje tím, že mají krásné vlasy, které jsou stále vnímány jako atribut ženskosti, kulturní fenomén.
Navíc je jiné, když muž vyplešatí řekněme přirozenou cestou, vidí to u svého tatínka, dědečka, může se na to připravit, než když kvůli alopecii vyplešatí během pár týdnů. Nebyl jsem na to připravený, nikdo z naší dlouhé generace alopecií neonemocněl a žil jsem s tím, že asi budu mít vlasy do vysokého věku. Pak, během několika týdnů, se to změnilo o 180 stupňů v zrcadle na mě najednou kouká někdo úplně jiný. A to je na tom to jiné, to podle mě trochu složitější.
Věci týkající se zevnějšku mi přestaly připadat zas tak důležité a už nejsem obsesivně posedlý tím působit dobře, skvěle a stoprocentně
Říkáte, že se váš vzhled změnil o 180 stupňů, ale řekl byste, že alopecie změnila i váš život? Vás samotného?
Nějakým způsobem určitě, věci týkající se zevnějšku mi přestaly připadat zas tak důležité a už nejsem obsesivně posedlý tím působit dobře, skvěle a stoprocentně, aby si o mně náhodou někdo nepomyslel něco špatného. Svým způsobem mě to osvobodilo, ale nemůžu říci, že bych se takto cítil hned první den poté, co jsem shodil vlasy. Zpočátku jsem chodil poněkud sevřeně, málokdy jsem si sundával čepici, pořád jsem se díval, jestli na mě náhodou někdo nekouká jako na nějakou kuriozitu a určitý stav smíření přišel až po několika týdnech. Stále ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl na 100 % srovnaný s tím, že vypadám jinak, nově.
Můžete nám popsat, co vlastně onemocnění alopecie universalis je? Jak se projevuje?
Je to ztráta veškerých vlasů, vousů a všeho, co má folikuly. Na jakýchkoliv místech těla, kde má člověk přirozeně ochlupení, tak tam zkrátka u nás „universalistů“ nic není. To se samozřejmě týká i řas a obočí, takže člověk získává takový trochu generický, zaměnitelný vzhled. Leckdo by to třeba i přirovnal k masce, protože obličej ztratí veškeré poznávací znaky, mimo to, co vystupuje nad obličej, jako třeba nos a uši, což je právě to na první pohled nejnepřirozenější.
Žádné další projevy kromě vypadávání vlasů a ochlupení toto onemocnění nemá?
Nemá, vypadávání vlasů a ochlupení je jediný projev nemoci. Člověk se necítí nijak hůř, nic ho nebolí, není to nic, co by přímo ohrožovalo život a ty největší problémy, které z toho plynou, pocházejí z psychiky a toho, jak člověk začne vnímat sám sebe. To totiž může u leckoho klidně vést k obávám ukázat se okolnímu světu a k sociální izolaci.
Ani odborníci se nemohou shodnout na tom, co bývá spouštěčem a většinou se přiklánějí k tomu, že u každého to může být něco jiného. Prostředí, stres, hodně se debatuje o očkování, ale zdůrazňuji, že jakémkoli očkování, nejen o tom proti covidu
Jak nemoc vzniká? Co je její příčinou?
To je otázka za milion dolarů (smích). Princip je ten, že tělo zkrátka napadá vlastní buňky, jako při jakémkoli jiném autoimunitním onemocnění a část, kterou tělo napadá během alopecie, jsou zkrátka vlasové folikuly. Děje se to permanentně, dá se to různými způsoby potlačovat a někdy se tělo rozmyslí, že už to dělat nebude a nemoc zmizí sama. Ale ani odborníci se nemohou shodnout na tom, co bývá spouštěčem a většinou se přiklánějí k tomu, že u každého to může být něco jiného. Prostředí, stres, hodně se debatuje o očkování, ale zdůrazňuji že jakémkoli očkování, nejen o tom proti covidu, protože vakcína vždy zasahuje do obranyschopnosti organismu a nějakým způsobem ji trochu pozměňuje.
Četla jsem, že příčinou může být i genetika. V roce 2016 stejný osud potkal i vaši sestru, je tedy ve vašem případě příčina alopecie genetická?
Co si myslím já není vůbec podstatné a důležité je, co si o tom myslí naše tělo, a to zkrátka nezměníme. Druhá věc je ta, a to je na tom to nejvíce matoucí, že jsem četl studii tvrdící, že genetika příčinou není. Ale možná jsem jenom já osobně nenarazil na studii, která by řekla: „Tady je gen, který to způsobuje a dělá to proto, že přichází odsud a kombinuje se tím a tím jiným genem.“
Zmiňoval jste, že spouštěčem alopecie mohlo ve vašem případě být očkování proti koronaviru. Tuto informaci vám řekl lékař?
Není to moje hypotéza, je to věc, která se musí ověřit a to, jak jsem k tomu došel já, je, že jsem zašel na imunologii, abych vyloučil jakoukoli jinou příčinu než to, že se jedná o alopecii. Ano, můžu mít v těle nějaké jiné systémové selhání, o kterém doteď nic netuším, protože se nijak neprojevuje, ale při návštěvě imunologie bylo jednou z prvních otázek to, kdy jsem byl na první dávce očkování. V tu chvíli mi došlo, že se to časově shoduje s tím, kdy u mě projevy začaly a z logiky věci jsem se ptal na úplně stejnou otázku, jakou teď kladete mně, a to, jestli je dokázáno, že se očkování může takto projevovat.
Paní doktorka Střížová z FN Motol mi řekla, že se to musí prověřit, protože podobných případů, kdy se vypadávání vlasů časově shoduje s očkováním, je víc a nejsem jediný. V takové situaci se pak případ odesílá na Státní ústav pro kontrolu léčiv, aby se o to začal zajímat, vyžádal si od příslušných lékařů odborné podklady a následně to poslal třeba výrobci té které vakcíny k prověření.
Běh těchto jednotlivých kroků by v mém případě měl být již spuštěný, ale nejsem to já, kdo řekne: „Drahoňovskému spustilo očkování alopecii.“ Tak to není, nebo minimálně to takto nemůžeme říct.
Musíme si uvědomit, že nejsme jenom vnějškové osobnosti, že nemáme pouze atributy, které nás definují venku, ale že to důležité je uvnitř
Nejtěžší na onemocnění je pro vás tedy vypořádat se s ním psychicky. Máte nějaký tip, jak se se ztrátou vlasů vyrovnat?
Není to jen tip, jak se vyrovnat s alopecií, ale obecně jak být v lepším kontaktu sám se sebou. Vyzní to jako fráze, ale je důležité nedívat se tolik na to, jak se člověk projevuje vnějškově. Vím, že spousta lidí to takto má, že spousta lidí má třeba i svoji internetovou identitu, kterou používá na sociálních sítích a vzhled je nedílný atribut jakékoli „instaosobnosti“. A samozřejmě pokud člověk s instaosobností příliš sroste, tak je pro něj velmi obtížné přijmout fakt, že by vytvořená osobnost nebyla stoprocentní.
V tom také spočívá můj recept. Musíme si uvědomit, že nejsme jenom vnějškové osobnosti, že nemáme pouze atributy, které nás definují venku, ale že to důležité je uvnitř. A stejně jako já doufám, že vy, když jste mě uviděla, tak jste si neřekla „kristepane, to je hrozný zážitek,“ ale spíš jste si třeba řekla: „Jo, tento člověk umí zajímavě vyprávět, a to co říká dává smysl.“ To je daleko cennější, než kdybyste si řekla, že jsem si hezky vybral brýle (smích).
Umíte zajímavě vyprávět (smích). Je nějaká šance, že se jednou vrátíte na televizní obrazovky?
Nikdy v životě neříkej nikdy. Dříve jsem si také nedovedl představit, že budu dělat cokoli jiného než to, že budu na televizní obrazovce a hle, dělám v pivovarnictví. Přiznám se ale, že v tuto chvíli jsem spokojený tam, kde jsem.
Žádná léčba není stoprocentní, a protože zároveň i vím, že každá léčba s sebou nese nějakou daň, zvlášť u dermatologických onemocnění, tak se přiznám, že zvažuji, zda se vůbec léčit
Dávají vám lékaři šanci na vyléčení?
Nekonzultoval jsem to s nimi, naprosto úmyslně, neboť jsem předem tušil odpověď. Žádná léčba není stoprocentní, a protože zároveň i vím, že každá léčba s sebou nese nějakou daň, zvlášť u dermatologických onemocnění, tak se přiznám, že zvažuji, zda se vůbec léčit.
Navíc každá léčba bude mít zase pouze vnějškový projev. Jasně, narostou mi třeba vlasy, vousy, ale zároveň se budu potýkat s vedlejšími účinky. Pro zajímavost vedlejší účinek jedné z terapií je, že se v postižených místech záměrně vyvolá vyrážka, aby laicky řečeno tělo bojovalo s ní a zapomnělo na to, že má požírat vlastní buňky. Proto si říkám, zda je opravdu takový problém to, že nemám vlasy? Opravdu bych měl svoje tělo trápit ještě nějak jinak? Postupně dospívám k názoru, že možná ne, že mi je dostatečně dobře v situaci, ve které nyní jsem, a to i přesto, že mi v ní není stoprocentně komfortně. Není ale nutné způsobovat si další komplikace.
Přimělo mě to přestat se zaobírat margináliemi, blbostmi, a naopak jsem začal řešit důležité věci, které by v životě měly hrát prim.
Moji další otázku jsem chtěla směřovat k tomu, zda na nemoci dokážete najít i něco pozitivního, ale zdá se, že ano, že jste našel nového sebe sama. Je to tak?
Neřekl bych to lépe. Nejsem to sice nový já, doufám, že se tato část mne jen někde uvnitř ukrývala, ale přimělo mě to přestat se zaobírat margináliemi, blbostmi, a naopak jsem začal řešit důležité věci, které by v životě měly hrát prim. Třeba jak komunikovat s lidmi, jak se dozvědět co nejvíce sám o sobě, co chci, co nechci a neorientovat se na to, co si o mně myslí ostatní. Je to osvobozující.
Dočetla jsem se, že tímto onemocněním trpí tisíce Čechů. Nepřemýšlel jste o tom, že byste jako mediálně známá osobnost radil „nováčkům“, jak se s tím vypořádat? Ač je to negativní téma, tak o něm mluvíte velmi hezky.
Přemýšlel, ale něco podobného zkoušela i moje sestra, která chtěla dát lidi trpící alopecií dohromady, vytvořit jakousi support group, která by vzájemně sdílela zkušenosti, ale je otázka, zda je to potřeba. Každému vyhovuje něco trochu jiného, někomu je to úplně jedno, někdo to dokonce i přivítal, protože by se stejně musel holit… Někdo trpí stresem, někoho trápí zase něco jiného a jak jsem říkal, příčiny jsou tak strašně individuální, že hromadné působení nemusí být úplně jednoduché. Osobně si navíc myslím, že když se o tom veřejně mluví, se svým příspěvkem do debaty přispěju i já, tak i to má svůj význam. Nevylučuji, že se moje aktivity nemohou rozšířit, ale zatím mě k tomu nikdo nevyzval (smích). Ale třeba někdo přijde s nějakým konstruktivním nápadem…
Zdroj: se souhlasem Tomáše Drahoňovského
Říkal jste, že jste měl již dříve problémy s vypadáváním vlasů, a to během stresových etap života. Nyní máte odlišný mind-set a nedá mi se nezeptat, zda má vaše současné psychické rozpoložení vliv právě i na stres a jeho redukci.
Ano, ale je pravda, že jsem v uplynulých týdnech a měsících procházel poměrně složitými osobními změnami, ve svém osobní životě, které jak doufám, se podaří jednou vyřešit. A protože se vyřešení možná blíží, tak se mi hodně ulevilo. Zároveň se po 6 měsících uklidňuje i můj kariérní switch a doufám, že to všechno povede k tomu, že stresu skutečně bude méně a už to nebudu pociťovat tak složitě. Třeba se potkáme za půl roku a budu zase vlasatý (smích). Ale kdyby ne, tak mi to asi nebude vadit…
Z České televize jste odešel právě kvůli onemocnění alopecií?
Ne, nemělo to s tím nic společného, odešel jsem za svým koníčkem, což je řemeslné pivo a všechno se začalo projevovat až potom. Ale celkem by mě zajímalo, i když na to odpověď nikdy nedostanu, jak bych to všechno vnímal, kdybych se každý den musel ukazovat na kameru, počítat si holá místa na hlavě, radit se s kolegyněmi v maskérně, co s tím, jak holá místa zakrýt apod. Myslím, že bych to neměl tak „jednoduché“ jako teď, kdy pozornost nutně přitahovat nemusím.
