V Česku se při kauzách sexuálního násilí stále častěji setkáváme s nebezpečným fenoménem. Místo podpory oběti nastupuje výslech jejího životního stylu a rozhodnutí. Proč je představa o „ideální oběti“ mýtus?
Když se v Česku otevře kauza sexualizovaného násilí nebo jakékoliv formy domácího násilí, velmi často se spustí vlna reakcí, které do zdravé společnosti nepatří.
Místo toho, aby se komentující zaměřili na obrovskou závažnost celé situace a postavili se na stranu oběti, začnou zkoumat její život a používat narativ, že si možná za všechno mohla sama. Pila? Proč na sobě měla sukni, když nechtěla pozornost? Proč s ním vůbec mluvila, když neměla zájem? Proč to nenahlásila hned? Proč s ním zůstávala, když ji bil?
Veřejnost má v hlavě obrázek „ideální oběti“, která by měla postupovat podle jasně daného scénáře. Pokud se od něj odchýlí třeba právě tím, že z šoku a strachu zamrzla a nezmohla se na fyzický odpor, nebo jste příšernou zkušenost dokázali nahlásit až po letech, vina je podle českého internetu i některých veřejných osobností na vaší straně. Jde o victim blaming, neboli svalování viny na oběť, kterému se u nás bohužel stále daří lépe než laskavosti a spravedlnosti.
Každý takový výrok totiž slouží jako bariéra pro tisíce dalších obětí, které právě v tomto okamžiku zvažují, jestli mají svoji zkušenost nahlásit.
Proč je to nebezpečné u veřejných osobností?
Nejde „jenom“ o výkřiky anonymních komentátorů*komentátorek v internetových diskusích. Problém získává nový a nebezpečný rozměr ve chvíli, kdy tyto mýty podporují lidé s veřejným vlivem. Pokud populární herec*herečka prohlásí, že žena jdoucí na casting do hotelového pokoje „moc dobře ví, co dělá“, nebo když politik*politička naznačí, že si oběti znásilnění vše vymyslely kvůli tomu, že se styděly za to, že měly sex, vysílají tím do společnosti jasný signál.
Ukazují, že na pravdě nezáleží a nutí tím oběti do toho, aby mlčely. Tak ale vytváří prostor k tomu, aby agresoři žili své životy, jako by se nic nestalo, a oběti jsou znovu traumatizované. Každý takový výrok totiž slouží jako bariéra pro tisíce dalších obětí, které právě v tomto okamžiku zvažují, jestli mají svoji zkušenost nahlásit. Říká jim, že jim nikdo neuvěří a že by vlastně měly zůstat zticha, aby se do nich nezačala strefovat půlka českého internetu.
Past „dobrých úmyslů“ Když muž radí, jak lépe utíkat
Victim blaming se nemusí projevovat agresivním útokem, ale rádoby dobře míněnou úvahou. Jenomže ta je o to nebezpečnější, když se tváří jako snaha obětem pomoct. To je i nedávný případ vyjádření bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka v kauze sériového násilníka.
„Když čtu o muži z Náchoda, který postupně žil nejméně se třemi ženami a všechny psychicky i fyzicky týral, zjišťuji, že vlastně nechápu, proč některé ženy okamžitě poznají ubohého darebáka a nestráví s ním ani 5 minut a jiné s ním dokonce naváží trvalý vztah. Proč jsou v tomto mezi ženami takové rozdíly? Proč jedny instinkt na majetnické hňupy mají a jiné ne? (...) Existuje-li obecná odpověď, skoro bych navrhl zvláštní předmět pro dívky již na základní škole. Třeba s názvem: ‚Jak poznat manipulativního nebo narcistního agresivního blba a jak před ním rychle zmizet‘.“
Naznačovat, že je to chyba oběti, že během prvních pěti minut nepoznala predátora, je necitlivé a krátkozraké.
Tento příspěvek, který se v březnu objevil na jeho účtu na X, v sobě nese esenci problému. Místo, aby se zaměřil na agresora, přesouvá břemeno na jeho oběť. Představa, že násilník na prvním rande okamžitě ukáže, kým je a žena ho jen „špatným instinktem“ neodhalí, je značně naivní.
Domácí násilí a manipulace přicházejí plíživě. Násilník může na počátku využívat love bombing a svoji budoucí oběť se snaží okouzlit. Pak se postará o to, aby se izolovala od svého blízkého okolí a měla pocit, že je na něm závislá. Z takového cyklu je neuvěřitelně těžké odejít. Naznačovat, že je to chyba oběti, že během prvních pěti minut nepoznala predátora, je necitlivé a krátkozraké.
Za vrchol této úvahy považujeme pohrávání si s myšlenkou toho, že by se dívky na základních školách mohly učit, jak poznat agresora a jak před ním „rychle zmizet“. Proč by se dívky měly učit, jak detekovat predátory, místo toho, aby se chlapci (a celá naše společnost!) učili, že násilí není legitimní způsob komunikace?
Místo „předmětu o utíkání“ bychom od politiků*političek potřebovali spíše debatu o tom, jak zajistit, aby oběti nemusely utíkat ze svých domovů, zatímco pachatelé*pachatelky zůstávají nepotrestáni*nepotrestané.
Fakt, že se tento hypotetický předmět adresuje pouze dívkám, jim už v dětství ukazuje, že je svět nebezpečný a je jenom na jejich schopnostech, jestli v něm přežijí.
Místo „předmětu o utíkání“ bychom od politiků*političek potřebovali spíše debatu o tom, jak zajistit, aby oběti nemusely utíkat ze svých domovů, zatímco pachatelé*pachatelky zůstávají nepotrestáni*nepotrestané. Spravedlnost nemá být o kvalitě radaru potenciální oběti, ale o nekompromisním zastání se těch, jejichž hranice byly pošlapány. Ženy a dívky nepotřebují další povinnost. Potřebují být v bezpečí.
Proč se v Česku raději mlčí
Podle kvalifikovaných odhadů organizací Amnesty International a proFem, se kterými pracují i vládní strategie, se v Česku nahlásí pouze pět až deset procent případů sexualizovaného násilí. Ptáš se, proč je to číslo tak tragicky nízké? Odpověď na tebe čeká v každé druhé diskusi pod článkem o znásilnění. Pokud se totiž oběť rozhodne promluvit, komentátoři*komentátorky jí způsobí další trauma.
Ženy a dívky nepotřebují další povinnost v podobě školního kurzu „přežití mezi hňupy“. Potřebují společnost, která k násilí pěstuje nulovou toleranci. Potřebují být v bezpečí.
Když pak vlivný*á politik*politička nebo oblíbený*á herec*herečka legitimizuje pochybnosti o obětech, dává tím těmto komentátorům*komentátorkám zelenou k tomu, aby začali pitvat život napadeného člověka. Výsledkem je sekundární viktimizace. Člověk, kterému bylo ublíženo, je tlačený k tomu, aby najednou obhajoval každý svůj krok, každou skleničku vína, každou fotku na Instagramu a každý rok, který mu trvalo, než o traumatu dokázal promluvit.
Pro mnoho lidí je pak paradoxně jednodušší žít s tou tíhou dál a nechat si vše jenom pro sebe. Je to pro ně přijatelnější než se nechat veřejně napadat jenom proto, že nezapadají do něčí představy o tom, jak by měla vypadat ta „ideální“ oběť.
Hledejme příčiny
Vina je vždy na straně člověka, který se rozhodl překročit hranice toho druhého. Rozhodně není na straně ženy, která si vzala svoji oblíbenou sukni. Victim blaming je společník násilníků. Je důvodem, proč jsou si tak jistí, že můžou ubližovat dál. Dává jim jistotu, že i když je oběť nahlásí, společnost se postará o to, aby se ona cítila hůř než on.
Naše společnost by neměla hledat příčiny násilí v chování obětí, ale přímo u útočníků. Ženy a dívky nepotřebují další povinnost v podobě školního kurzu „přežití mezi hňupy“. Potřebují společnost, která k násilí pěstuje nulovou toleranci. Potřebují být v bezpečí.
