Aniž bychom si to často uvědomovali, děláme věci, které cizincům mohou připadat neobvyklé.
Jsme národ pivařů, houbařů a chalupářů. To je o nás známé. Existuje ale řada věcí, které cizince přijíždějící do České republiky pěkně překvapí. Čím se vlastně odlišujeme a jaké jsou naše nejtypičtější a zároveň nejzvláštnější každodenní zvyky? Samozřejmě nejsme všichni stejní. Není Čech jako Čech. Ale pojďme se společně podívat na přehled některých pěkných kousků, které všichni dobře známe minimálně z doslechu a často si ani neuvědomíme, že je jen tak nikde jinde ve světě nenajdeme. A zkusme prosím na moment předstírat, že nevíme, co to jsou ponožky v sandálech nebo řízky v alobalu na chorvatské pláži.
Dezert jako oběd nebo večeře
Česká kuchyně obecně není příliš zdravou záležitostí. Ke všemu dáváme osm knedlíků a co se nějakou chvilku netopilo v dávce oleje, jako by ani nestálo za námahu vstávat kvůli tomu ráno z postele. Už to sem tam nějakého zahraničního návštěvníka, který je zvyklý na salát podávaný v salátu, může lehce překvapit. Nicméně, naše kuchyně se vyznačuje ještě další zajímavostí – v klidu a bez výčitek spořádáme k večeři nějakou sladkou bombu jako například obří ovocné knedlíky s tvarohem nebo poctivé babiččiny palačinky s marmeládou. A vlastně proč ne? Tento náš zvyk si musí zamilovat a pokusit se nenápadně infiltrovat do své kultury snad každý cizinec.
Pantofle na doma
V českých domácnostech platí zlaté pravidlo – zouvat se, zouvat se, zouvat se. Na rozdíl od jiných národů, je pro nás naprosto nepředstavitelné procházet se po bytě v botách, ve kterých jsme strávili všechny naše venkovní pochůzky. A to včetně vyřazených stoletých bot, které už nosíme jenom na zahradu. Pro tuto příležitost máme všichni doma připravenou jinou fajnšmekřinu – pantofle nebo bačkory. Domácí obuv všemožných tvarů, barev, velikostí a materiálů. Ale je tak trochu veřejným tajemstvím, že crocsy máme ze všeho nejraději. V každém českém botníku se zároveň najdou také alespoň jedny pro hosty, protože abyste zůstali bosky nebo nedejbože v ponožkách, nedopustí žádná správná hospodyně. Kdo dostal nejméně vyšlapené, byl vždy za největšího frajera hodného respektu.
Odpověď na „Jak se máte?“
Nyní se podíváme na drobné jazykové okénko. Je známé, že například anglicky hovořící lidé používají frázi „Hi, how are you?“ jako jednotný pozdrav a ve skutečnosti vůbec neočekávají na takovou otázku odpověď. Jakmile ale tato slova vypustí někdo v Česku, dozví se věci, které ani nechtěl vědět. V jedné větě dokážeme říct, jak se máme fajn a zároveň si postěžovat na manžela, který nám nevěnuje dost pozornosti, děti, které z nás sají poslední zbytky energie, dvacet sedm zdravotních problémů, finanční tíseň, strašlivého šéfa v práci a horu prádla na vyžehlení, která na nás už třetí den zírá ze sušáku. V tomto směru jsme zkrátka hodně otevření a na otázku „Jak se máte?“ odpovíme rádi všude a každému. Pokud tedy zrovna někam chvátáte, pokuste se sousedky z dolního bytu neptat, jak se má. Tyto záležitosti bývají většinou na dlouho.
„Uvidíme“ a „možná“
Další jazykové speciality, na které jsme opravdoví odborníci, jsou kouzelná slůvka „možná“ a „uvidíme“. Když se nám někam zrovna dvakrát nechce, není nic lepšího než vypustit tyto záchranné termíny a je po problému. Trapně jsme neodmítli, nikoho jsme nezranili a zároveň jsme si udělali volný večer pro sledování celebrit, jak se převlékají za jiné celebrity nebo pro zdravotní procházku, při které si skočíme „na jedno“. Tato slovíčka jsme se do vět naučili vkládat opravdu bravurně.
Nejkulaťoulinkatější jablíčko
Říká se, že čeština je jedním z nejtěžších jazyků na světě. Vlastně jsme si to všichni při hodinách češtiny mohli ověřit. Spoustu pravidel, pádů, skloňování, větných konstrukcí a bůhví čeho ještě. Všimli jste si ale někdy, jak bohatou má čeština slovní zásobu? V tomto jsou slovanské jazyky krásný unikát. Vše, o čem mluvíme, můžeme říct dalším milionem způsobů. Dobře, to trochu přeháníme, ale chápete. Naší hlavní specialitou jsou ale zdrobněliny. Co jde, tak zdrobníme. Zdrobníme i to, co už je zdrobnělé. Všude se potulují štěňátečka, za ruku se vodíte se svou lásenkou a do nočníčku jste vytlačili krásné hovínečko. Čeština zní prostě rozkošně a my to máme rádi. Aneb jak říkal už Jan Werich, není hezčího jazyka, než toho, který vám umožní říci „nejkulaťoulinkatější jablíčko“.
Sprchování večer
Není nic krásnějšího, než když přijdete večer domů, dopřejete si krásnou relaxační sprchu, smyjete ze sebe všechny starosti a pokojně se ponoříte do čistých peřin a říše snů. Ve světě není příliš typické, že by se lidé sprchovali večer. A dlouho pro nás nebylo pochopitelné, že v jiných zemích lezou lidi do postele špinaví. Těžko říct, jestli už se to více méně zlomilo, nebo ne, ale je pravda, že spousta Čechů už dnes také přilnula k ranní sprše. Přesto to v našem výčtu typických českých zvyklostí nemohlo chybět.
Houbaření
Právě přichází ta sezona, kdy na sebe všichni budeme pokřikovat: „Tak co? Rostou, rostou?“ dokud se neuhoubaříme k smrti nebo nezačne sněžit. Tak milujeme zakopávání o větve a neviditelné kořeny v lese během sběru jedlých a jenom jednou jedlých hub a nakupování repelentů proti klíšťatům. Je to v podstatě náš národní sport a trofeje v podobě několikalitrových sklenic napěchovaných až po okraj sušenými hřiby a liškami si rádi vystavujeme na ta nejčestnější místa v kuchyni. Babiččinu bramboračku s hříbky pak vychvalujeme všem známým po celý rok a nemůžeme se dočkat až zase vyrazíme hledat bohatá naleziště hub do našich lesů.
Ach, ty Velikonoce
A co by to byl článek o českých zvyklostech, když bychom zapomněli na pověstné prohánění českých děvčat o velikonočním pondělí s pomlázkou v ruce. Ano, nejedná se sice o každodenní záležitost, ale pokud si zkusíte vygooglit heslo "weird and odd czech traditions", tato typicky česká tradice na vás "vyskočí" nejčastěji. Ve většině článků se pak píše o chudinkách holkách a ženách, které každoročně utrpí několik nemilosrdných ran do zadnice a ještě za to zaplatí vajíčkem, s nímž se malovali už několik dní dopředu. Důležité ovšem je, že naše statečné ženy na tradici nezanevřely a každoročně vítají muže s proutky v rukách s úsměvem a nejlépe ještě panákem kořalky.
A tak dále. Společně bychom určitě přišli na další známé zvyky, které jsou pro náš národ typické. Třeba že sice občas nosíme ponožky do sandálů a na dovolené jezdíme jedině s řízky, ale taky že jsme moc pracovití a už několikrát jsme se v historii přesvědčili, že se dokážeme semknout a společně bojovat ze lepší zítřky. Snad na to naše dětičky nebudou zapomínat.
