Navštívili jsme další prohlídku organizovanou Pragulicem. A tento příběh opravdu stojí za to.
„Dobrý den, jmenuju se Helena a na ulici jsem od mých šestnácti let,“ vítá nás na další prohlídce s Pragulicem nenápadná žena. Po dechberoucí tour noční Prahou s Karimem tu před Hlavním nádražím otevíráme úplně nový příběh, který zase o něco změní naše povědomí o ulicích noční metropole.
Helena se narodila na Slovensku, jen kousek od maďarských hranic. Neměla příliš hezké dětství. Už odmalička ji ponižovala a bila vlastní matka, agresivní alkoholička. V 16 letech se Helena rozhodla, že už si další násilí nenechá líbit a utekla z domu. Nechtěla se do svého rodného města už nikdy vrátit. Snila o lepším životě.
Dostala se až do Prahy. Práce ale nepřicházela, žádný domov nebyl a Helena zůstala jako stovky jiných lidí na Hlavním nádraží ve Vrchlického sadech zvaných Sherwood.
Pochopit, jak to funguje na ulici, není úplně jednoduché. Heleně to trvalo několik měsíců, než do toho skutečně pronikla. Popisuje nám, jak je v okolí Hlaváku velmi snadná dostupnost pouličně získaných peněz. Je to vlastně jednoduché. Někdo krade, jiný somruje a pak jsou tu davy lidí, kteří někam cestují – všichni ti lidé mají u sebe peníze, mobil, případně foťák, což jsou všechno věci, na které se bezdomovci a narkomani zaměřují. „Když se člověk dostane do situace, kdy si neumí jinak sehnat peníze, tak je velmi snadné se dostat ke krádežím,“ vysvětluje Helena. Kdo nemá na to krást, jednoduše žebrá.
„Krást jsem neuměla, somrovat jsem se styděla, takže jaká jiná možnost mi zbyla? Začala jsem dělat prostitutku a dostala se do drog. Moje prohlídka je prostituce, drogy a bezdomovectví. Tím vším jsem si prošla, ale už ani jedna věc ke mně nepatří. Drogy neberu 16 měsíců, 2 roky nedělám prostitutku a díky Pragulicu bydlím na ubytovně v Praze.”
Dostáváme se k boční části haly Hlavního nádraží. Přesně tam, kam obyčejně člověk raději nechodí. Přesně tady Helena přespávala. „Dávejte si pozor na jehličky,“ upozorňuje. Pořád to tu aktivně obývají narkomani. „Je to neslušné, já jsem na použité jehly měla vlastní kyblík, a když jich tam bylo dostatek, šla jsem je vyměnit.”
Hlavák se v posledních letech změnil, zmizely herny, čímž zmizel hlavní podíl kriminality, ale přesto to tu v noci nemusí být místem, kde by člověk rád trávil čas. V okolí bychom napočítali desítky lidí, kteří se povalují v trávě. Někdo je opilý, někdo zfetovaný, někdo obojí. Vzdálené křoví slouží jako toaleta a prostor, kde místní prostitutky a prostituti dělají svojí práci. Sherwood je pořád divočina.
„Přespávala jsem tady pod tím nadjezdem. Bylo to fajn, když je špatné počasí, ale nikdy nevíte, kdy může někdo přijít zmlátit a okrást. Mezi bezdomovci je v poslední době rivalita daleko větší než kdysi. Mezi sebou se bezdomovci okrádají i o to málo. Nejhorší bylo, když mi ukradli doklady.“ Jako Slovenku totiž Helenu vyjde vyřízení nových dokladů padesát euro, což je asi 1 300 korun a to je pro ni hodně peněz.
Kolem Hlavního nádraží se dealeři pořád zdržují, ale narkoman, který se vyzná, má spíše vlastního a někde jinde. Helena vysvětluje, že tady je to rizikové i kvůli tomu, protože neznámí šmelináři na 99 procent neprodávají gram drogy jako gram, ale podstatně menší gramáž, která je dost často říznutá s něčím jiným. „Dealeři jsou i kolem nás, ale vám by to určitě neprodali, protože vypadáte slušně, ví, komu prodat a kdo by mohl být třeba policajt. Když jsem začala fetovat, tak to víte, že už jsem několikrát naletěla. Člověka to naučí si kontrolovat matro před nákupem olíznutím. Každou chvíli se stává, že si člověk pošle do žíly nějaký sajrajt a umře. Dlouho mi trvalo, než jsem našla správného dealera, ke kterému jsem chodila pravidelně.“
Když měla hlad, tak chodila za supermarkety, a když se chtěla ošatit, oblečení si nacházela v kontejnerech, ale upozorňuje, že ne v těch s textilem, ale v těch klasických. Pří fárání konťáků, jak tomu sama Helena říká, často nálezá nejrůznější věci: „Mám 15 mobilů a 6 tabletů. Všechno funkční. Před měsícem jsem našla dotykáč Lenovo. Neuvěříte, co všechno vyhodí lidé do popelnice, dokud se nestanete bezdomovcem.“
V popelnici však nedávno našla i daleko větší nález. „Šťourala jsem se napříč popelnicí a najednou vidím krabici od bot. Vytáhnu ji a krabice začala mňoukat. Otevřu víko a uvnitř malé koťátko. Krabice byla ještě navíc svázaná, aby nemohlo ven. Vzala jsem si ho domů a teď se má líp než já. Já kolikrát jím suché rohlíky, ale ona dostává svoje kapsičky a ještě mi chodí na moje jídlo.“
Kolem projíždí policie, jeden z návštěvníků prohlídky se ptá, jestli tady hlídají i v noci: „Hodně namátkově. Hlavně že mají na autě napsáno Pomáhat a chránit. Mělo by to být spíš buzerovat a mlátit, protože sama jsem od policajtů, když nikdo nebyl v okolí, občas pořádně dostala přes hubu.“
Helena přespávala tady na Hlaváku, ale později se z centra stáhla do lesoparku v Hostivaři. Bylo to podle ní lepší, protože tam mohla nechávat věci, což v centru Prahy nejde a člověk musí být pořád ve střehu.
Helena pět let pervitin šňupala, poté přešla na jehly. Nitrožilní užívání má obrovská rizika, která se nevyhnula ani jí. Chytila žloutenku typu C, která se jí povedla teprve před měsícem vyléčit. Ale následky si i tak ponese do konce života. Droga mění i psychiku uživatelů, Helena například pamatuje, když se nastřelila, viděla procházet policejní hlídku a zděsila se jí tak moc, že se raději schovala do křoví. Postihla ji silná paranoia a přes dvanáct hodin zůstala bez hnutí schovaná v keři, aby ji nikdo nenašel.
Helena se zmiňuje o své dceři. Když ji čekala, tak s drogami po celou dobu těhotenství přestala. Dceři je teď patnáct a Helena o ni přišla před deseti lety. Rozvedla se s manželem a dcera zůstala u něj. Kvůli drogám ji nemohla vychovávat. Teď za ní pravidelně chodí a snaží se jí ukázat, že může být dobrá máma.
Dostáváme se k Masarykovu nádraží. „Když jsem dělala prostitutku, tak jsem dostala jako protislužbu speciální kliku, kterou se můžu dostat do tohoto squatu,“ ukazuje Helena na jednu budovu, která je v blízkosti nádražní haly. Stejně tak se umí dostat i do zamykacích kontejnerů, které vybere, uklidí po sobě a zase zamkne. „Já jsem takovej blbeček, že věci z kontejnerů nikdy neprodávám. Buď si je nechám, anebo je rozdám a mám dobrý pocit, že jsem udělala někomu radost,“ říká.
„Já se dívám, vy máte kabelku, která stojí asi tři tisíce korun, znám tu značku,“ ukazuje návštěvnice prohlídky na Heleninu barevnou kabelku. „To jsem ani nevěděla… no vidíte, i když už normálně bydlím, pořád se mi vyplácí vybírat kontejnery.“
Od Masaryčky se dostáváme na Senovážné náměstí. Místní kašna slouží jako umývárna bezdomovců. Komu se nechce do různých charit, ten jde sem.
„Tohle je známý pražský šmajchlkabinet,“ ukazuje Helena na veřejný záchodek jen kousek od tramvajové zastávky Jindřišská. „Když nějaká ženská ulovila zákazníka na Hlaváku a nechtěli jít do smradlavého křoví, tak se chodilo sem. Za pět korun na to má čas dvacet minut. Potom se spustí chemická sprcha, která umývá záchod, a věřte, že nechcete, aby vás ošplíchl ten savový smrad,“ směje se Helena. Přiznává, že se jí to už několikrát stalo.
Přicházíme na Václavské náměstí. V podsvětí se to tu dělí na tři části. U koně postávají narkomani a dealeři, pravá strana v okolí tramvajové zastávky je vyhrazená pro rumunské a bulharské prostitutky (které hlídají jejich pasáci), levá strana jsou žebrající lidi a umělci hrající na nějaký nástroj a dolejšek patří bezdomovcům.
Když projdeme Vodičkovou ulicí, kousek od zastávky Lazarská je proslulý podnik U Kotvy, kde jako osmnáctiletá začala Helena s pervitinem. „Koukala jsem na jednu známou, které se nikdy nechtělo spát a byla v neustále dobré náladě. Nic ji nerozhodilo a jela třeba tři dny v kuse. Zeptala jsem se jí, co bere a řekla mi: ,Pojď na záchod, já ti to ukážu,´ a už jsem si dávala do nosu. Takhle mi párkrát dala zadarmo a pak už chtěla, ať si zaplatím. Tak jsem se do toho dostala. A furt zvyšovala dávky,“ říká Helena.
V prvních chvílích klidně 4 dny v kuse nespala, chuť na jídlo také nepřicházela. Nepotřebovala v podstatě vůbec nic. Ke konci své závislosti utrácela tisíc korun denně za pervitin. Skončit s ním nebylo jednoduché. Člověk při odvykání má neuvěřitelnou chuť si dát. „Měla jsem stíhy i halucinace a taky hodně spala, protože člověk dospává to, co nenaspal.“
Pomalu se stmívá a my vcházíme na Karlovo náměstí. Začíná se to tu zaplňovat prostitutkami. Jedna zrovna u radnice odmítá klienta. „Asi se jí nelíbil,“ komentuje to Helena. „Dříve tu holky chodily za 500 až 1 500 korun, dnes za 300 až 500 korun.“ Nejstarší řemeslo se přesouvá z ulice spíše na priváty.
Příběh, jakým se Helena dostala k prostituci, vypadá jako z filmu, tohle je ale tvrdá realita: „Dostala jsem nabídku přespání, ale byla jsem naivní a místo přespání mi dali pár facek, sebrali doklady a unesli mě někam do Teplic. Drželi mě tam a musela jsem dělat prostitutku jen za jídlo a nocleh. Po třech měsících mě pasáci prodali na celou noc německému klientovi. Když mě jel vrátit, tak jsem si řekla, že už se sebou nenechám dál takhle zahazovat a dala se na útěk. Nebylo to jednoduché. Mnohokrát se stalo, že se nějaká z unesených holek snažila utéct, ale ještě než se jí to povedlo, tak je zabili. Ty holky jsou na ulici. Nemají nikoho a nikdo je nehledá.“
Bez dokladů a bez ničeho se Helena dostala zpátky do Prahy. Pasáci ji naštěstí nechali být.
Každý den si musela prostitucí vydělat aspoň 1 500 korun, ale většina peněz stejně šla do drog. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Prostitutky tu mají pevně nastavenou hierarchii a nechtěly mezi sebou Helenu přijmout. Chtěly ji zbít. Některé ženy se totiž takového jednání zaleknou a odejdou. Helena ale ne.
Ty nejpracovitější prostitutky tu můžou stihnout za noc až 6 klientů. Helena jich měla průměrně za jednu směnu kolem tří. „Jakmile jsem se dostala k 1 500 korunám, tak jsem skončila. Občas jsem měla i štěstí a stačili mi dva klienti.“
„Je to zajímavá forma výdělku. Ale člověk nikdy neví, jestli se vrátí živej. Znala jsem tři holky, které tu pravidelně stály, pak odešly s klientem a už se nikdy nevrátily. Mohla jsem být další v pořadí. Jednou jsem nasedla do auta nějakému Ukrajinci, a když jsem se pak dožadovala peněz, dostala jsem pistoli k hlavě. Věřte, že v tu chvíli mi bylo úplně všechno jedno. Chtěla jsem jenom být rychle pryč,“ svěřuje se.
Nyní je to všechno za ní. Už rok si přivydělává prohlídkami v Pragulicu a u Kyvadla v Praze uklízí v okolí venkovního baru. V současné době si dělá zásoby peněz na zimu. Přes zimu je totiž prohlídek méně, brigád taky, a proto si šetří, aby měla na ubytovnu a nemusela na ulici.
„I když jsem se postavila na nohy, tak není vyhráno. Může být málo prohlídek, vypadne mi jiná brigáda a znova jsem tam. Kdybych znovu začala fetovat po 16 měsících, byla by to už velká škoda.“
Stejně jako u předchozích prohlídek je možné si i tu Heleninu zarezervovat na stránkách Pragulicu. Dozvíš se tak podrobnosti o jednom neobyčejném příběhu, který tě prostě donutí přemýšlet a fandit Heleně, aby byla z nejhoršího venku, přestože její rány jsou pořád čerstvé, ale podpořit také celý projekt, který podobné prohlídky v Česku organizuje.
