V pokoji je kůň! Jak vypadá práce terapeutického valacha, který jezdí do domovů důchodců a hospiců k nemohoucím lidem?
Když si představíme terapeutická a asistenční zvířata, málokomu se vybaví kůň. Přesto se valach Sagi a jeho majitelka Veronika Volgemutová stali nepostradatelnými pomocníky pro mnoho svých klientů.
Veronika a tzv. „asistenční jednorožec“ Sagi spolu jezdí do hospiců a domovů důchodců pomáhat a rozveselovat lidi, kteří často již mnoho radosti nemají. Jak vypadá práce koně, o kterém jeho majitelka tvrdí, že má dar vcítit se na lidskou bolest, a jak jeho přítomnost působí na lidi, ke kterým přijde?
Tento rozhovor děláme v autě na cestě do senior centra, snáší Sagi cestování dobře?
Já myslím, že ano. On už ví, kam a proč cestujeme. Naopak, když jsme loni jeli na závody, tak se divil, proč na něj dávám sedlo a kde má svoje staroušky.
Je to pro vás psychicky náročné jezdit do hospiců? Na svém webu píšete, že je to pokaždé velmi emotivní.
Pro klienty je to hodně emotivní. Sagi pomáhá ty emoce dostat ven. Není to ale smutné, naopak. Vždycky, když přijedeme, mají všichni obrovskou radost. Náročné je to občas pro personál, on nejvíc vidí, jak klienti doslova rozkvetou. Jednou se nám stalo, že tam Sagi pospával, jeden pán si ho hladil a tiše mu něco povídal. V tu chvíli jsem si všimla dojaté sestřičky, která slzela a říkala: „To je neuvěřitelný, pán mluví.“ To bylo hodně silné.
Návštěvy jsou pro mě hodně náročné na soustředění. Snažím se plně soustředit na Sagiho a jednotlivého klienta. Nejsem smutná, beru to tak, že děláme to nejlepší, co můžeme. Mám moc ráda příběhy klientů, které mi svěřují. Když se mi potom třeba ozvou anebo mi napíšou, mám velkou radost. Opravdu obdivuji Sagiho práci, přesně ví, co který klient potřebuje. Laik to třeba úplně nepozná, ale já vidím 100% napojení a soustředění na jednotlivého člověka.
Jak jste se k sobě se Sagim dostali?
Náhodou. Od 18 let jsem měla svého koně. Poslední koupě koně nedopadla dobře, kůň nebyl zdravotně v pořádku, nechala jsem ho jedné rodině na pastvině pro radost. Po tomto zážitku jsem se rozhodla, že už dalšího koně nechci. Jednoho krásného dne mi náhodou volala trenérka, která se právě rozhodla prodat své koně a mezi nimi byl Sagi. Během jednoho telefonu jsem ho koupila.
Nápad, že by ze Sagiho mohl být terapeutický kůň vzešel odkud?
Další náhoda. V roce 2019 jsem měla úraz, kdy jsem ze Sagiho spadla a dost jsem se pochroumala. Prošla jsem přes vozík a berle, celou dobu jsem rehabilitovala vedle Sagiho. Během těchto setkání jsem zjistila, že je neuvěřitelně citlivý. Nechtěl se ode mne hnout, dával na mě pozor. Když jsem šla o berlích, pozorně vnímal každý můj krok, mohla jsem se o něj opírat. Prvních pár metrů jsem ušla vedle něj.
Když jsem se snažila chodit, uvědomila jsem si, že mi hrozně pomáhá jen jeho přítomnost. Soustředila jsem se na něj, ne na sebe a svoji bolest. Celý ten rok byl hodně náročný a on mi dával obrovskou sílu na sobě pracovat.
Potom přišla další náhoda. Když jsem poté ještě ležela v nemocnici, přišlo mi video koně ve Francii, který chodí do hospiců. Okamžitě jsem v něm viděla Sagiho a řekla si, jo! To je ono! A tak začal náš příběh.
Co bylo potom, dělal Sagi nějaké speciální zkoušky?
Za další náhodu vděčím Ježíškovým vnoučatům. Každý rok jsem se snažila najít nějaké koňské přání a splnit ho. V roce 2019 měl pan Josef přání podívat se do koňské stáje. Během komunikace s domovem, kde bydlel, mě napadlo naložit koně a dojet za pánem, protože jsme byli hodně daleko. A toto byla naše první návštěva.
Na jaře dalšího roku začal bohužel covid. Ale nelenili jsme, Sagi na jaře složil speciální zkoušky. U něj to nebyl problém, protože to, co hiporehabilitační kůň musí zvládnout, byl takový základ toho, co jsme už dávno dělali.
Jaký pro vás byl covidový rok?
Covidový rok byl pro nás náročný, čekali jsme, kdy budeme moct na cesty. Jakmile to bylo možné, ihned jsme vyrazili do domovů seniorů. Uvědomila jsem si, že Sagi nejlépe pracuje se starými lidmi a nejlépe se napojí na klienty v paliativní péči.
Nikdy nezapomenu, kdy byl Sagi s klientem přes půl hodiny a celou dobu měl opřenou hlavu o jednu jeho nohu. Pán si ho hladil, povídal si s ním a Sagi u něho spal v náručí. S ohledem na bolesti klienta jsme museli návštěvu ukončit. Ale při odchodu za mnou přišla ošetřovatelka, že to není možné, že měl Sagi přiloženou hlavu přesně tam, kde měl ten pán zdravotní problém. To se stalo i mně a s mým úrazem – přesně věděl, kde mám zdravotní problém. Zvířata to musí vnímat a Sagi je k tomu ještě senzitivnější.
Myslíte, že má Sagi nějaký dar, že by to každý kůň dělat nemohl?
Já myslím, že je hodně empatický a že je to podobně jako u lidí. Někdo se umí vcítit do bolesti a pocitu druhého a někdo vůbec. Hodně lidí, kteří se chtějí věnovat hipoterapii, si najdou koně a vycvičí si ho. Se Sagim to ale bylo úplně naopak, nás si naše práce našla sama.
Je v Česku více asistenčních koní?
Ano, hlavně jsou to ale poníci. Větší koně dělají hodně hiporehabilitaci ve fyzioterapii, kdy se na ně lidé různě polohují. My se věnujeme dotykové terapii. U poníků je zase výhoda, že mohou chodit do vnitřních prostor. My se Sagim chodíme také, ale tím, jak je velký, tak se to dá jen v prostoru, kde je dostatek místa. Sama to úplně nevyhledávám a jsem radši, když se s námi klienti setkají venku. Ne vždy to ale samozřejmě jde. Potom ho můžu dovést do pokoje i přímo k lůžku. Samozřejmě to musí být především bezpečné pro všechny strany.
U přípravy Sagiho na cestu jste mi říkala, že přemýšlíte nad dalším pomocníkem – poníkem. Dokážete při výběru nového poníka poznat, jestli má nějaký podobný dar, nebo to necháte zase náhodě?
Já si myslím, že náhoda už pracuje. U poníků si ale musím dát opravdu hodně velký pozor, protože spousta poníků má dvakrát větší ego než normální kůň a opravdu budu hodně dlouho hledat. Řada poníků je docela problémová. Pro mě je největší priorita – musí mít rád lidi. Zbytek už se potom dá natrénovat, ale lásku k lidem musí mít v sobě. Sagi lidi miluje a vyhledává jejich společnost.
Platí i u terapeutického koně, že se k němu nesmí chodit zezadu a dělat nějaké zbrklé pohyby?
Určitě. U terapie mám ráda klid. Je hezké pozorovat shon při našem příjezdu, postupně se vše zklidní a občas je slyšet jen šepot. Musím stále myslet na bezpečnost, klienti jsou velmi křehcí. Nedovoluji klientům například krmit z ruky. Důvod je jednoduchý – Sagi potom nemá spojenou ruku s jídlem. Dobroty potom dostane do kyblíku jako odměnu za svou práci.
Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka z návštěv?
Je jich hrozně moc. Jak jsem říkala dříve – miluju koňské příběhy klientů, které se mnou sdílejí, a moc si toho vážím.
Dojala jste se někdy k slzám?
Ano, ale nebylo to během návštěvy, ale až po ní. Pán v hospici prosil ošetřovatelku o můj e-mail, chtěl mi napsat své dojmy z naší návštěvy. Ale už to bohužel nestihnul.
Je toto práce, nebo spíš poslání?
Skoro dva roky jsem jezdila na návštěvy se Sagim vedle práce, ale to už nebylo udržitelné. Tak jsem se rozhodla jít za svým snem. Práce se mi stala posláním. Díky darům a grantům jsou naše návštěvy pro domovy zdarma. Snad to tak vydrží i do budoucna. Vedle toho se snažím trénovat, aby jsme byli alespoň trochu finančně soběstační. Je to ale úplně nejúžasnější práce, kterou jsem v životě měla.
My naši práci nemůžeme hodnotit z hlediska zisku. Když vidím klienty, jak jsou šťastní, usměvaví a září jim oči, tak to je pro nás největší odměna. Někteří se třeba i rozbrečí, protože vzpomínky jsou hodně silné. Ale to k tomu prostě patří.
Vzpomínají třeba na svoje koně nebo na dětství?
Toto téma se otevírá u každé návštěvy. Jak měli koně na statku a podobně. Vzpomínají na to, jak museli dát kvůli komunistům své koně pryč a jejich rodiče byli nešťastní. Jsem tichý posluchač, často se snažím ještě rozvinout téma. Mě ty příběhy hrozně zajímají, pořád je mám všechny v hlavě a hrozně si vážím toho, že se mnou klienti tyto vzpomínky sdílí.
Pamatujete si i to, kdo vám kde co konkrétně řekl?
Ano, některé si tedy zapisuji, ale s tváří mám spojené i naše téma a vzpomínku. Když se potom podívám zpětně na fotky, tak vím, jaký příběh mi ten člověk řekl. Při opakované návštěvě se na to klidně zeptám znovu a někdy dostanu i pokračování příběhu. Cítím, že je to pro ty klienty důležité, často mi potom personál hospiců a domovů píše, že si o naší návštěvě staroušci vykládali ještě týden. Sagi je pro ně kůň snů, neskonale ho obdivují.
