Jsem muž a v mužském kolektivu se pohybuji celkem často. A i když nejsem zrovna nejvýřečnější, nezřídka se dostávám ke konverzacím, kterým ani za skoro tři dekády svého života moc nerozumím. Třeba proč tak moc řešíme svůj úd.
Je pro lidstvo něco přirozenějšího než soutěživost? Neříkám, že to tak platí u každého. Ale z toho, co nasávám z dění kolem sebe, mám pocit, že když to jen trochu jde, závodíme. Od dětství, kdy si před kamarády stoupáme na špičky a snažíme se je přesvědčit o tom, že jsme nejvyšší, až po dospělý small talk se sousedem ve výtahu o tom, koho více zmáhá počasí.
Na druhou stranu by bylo fér přiznat, že někteří z nás jsou soutěživější než druzí a že některá „vítězství“ jsou pro různé skupiny důležitější či hodnotnější než jiná.
Jako muž jsem se ocitl ve spoustě situacích, kdy jsem chtě nechtě musel soutěžit. Od dětství jsem musel být rychlejší, silnější, lepší; v opačném případě jsem schytal posměch, nebo jsem byl dokonce ostrakizován. Pro úplnou blbost. Puberta mě (i většinu mužů) od dětinského soutěžení naštěstí vysvobodila a finální (dospělá) podoba naší soutěživosti se scvrkla do dvou skupin – sportovní a sexuální.
Poznámka: Situaci, která nastane v krizi středního věku, zde nepopisuji. To už je zase jiná diagnóza.
Poměřování penisů
Klasická mužská soutěž ze sexuální kategorie je poměřování údů. Pro ženy: ano, děje se to. Dělají to všichni muži? Ne. Debatují o tom všichni? Znovu ano. Je to tak zakořeněná činnost, že se nám metaforicky promítla i do každodenního jazyka. I když se to může zdát jako „infantilní kravina“, pro muže je velmi důležitá. Jak jsem zmínil výše, poznal jsem to na vlastní kůži.
A nedebatuje se o tom jen mezi kamarády. Jsou lidé, kteří o tom potřebují diskutovat i na internetových fórech. Jako komentátor Luboš:
„Před deseti lety jsme měli takou akci, kde byli kluci i holky. Některé holky napadlo, že nám změří penisy, kdo má největšího. Někdo si ho začal hned h*nit, aby měl velkého, jiní to nechali být, tak to bylo neobjektivní.“
„Mně se sice zrovna postavil, jak mi ho vzala do ruky, ale jinak bych neměl nic moc. Vím, že vítěz měl asi 23 cm a ten nejmenší asi 4 cm. Výsledky se ale anulovaly, jelikož byly neobjektivní.“
„Také jsme to dělali, na praxi ve sprše nebo po tělocviku, běžně na střední škole. A předtím na základce v šatně, když jsme se převlékali na pracovní činnosti,“ navázal komentátor M. „Tehdy někdo přišel s tím, ze si pinďoury obkreslíme na holinky, které jsme na pozemky nosili. Trvalo docela dlouho, než učitelka přišla na to, co malůvky znamenají. Dělali jsme to schválně, aby holky viděly, jak jsme na tom,“ uvedl.
„Zajímavý příběh. Kluky napadne ledacos,“ zareagoval anonymní návštěvník. „My jsme měli na intru soutěž nejen v měření velikosti penisů, ale i kdo dál dostříkne. Někdo vyvěsil výsledky na nástěnku a pak nás při tom vyhmátly vychovatelky a všechny nás vyloučily,“ ukončil příspěvek.
Osobně jsem slyšel i o situacích, které můžeme označit jako velmi nepříjemné – třeba dnes tak typické posílání dickpicků. Jaká motivace může být za takovýmto chováním, uvedla pro Refresher psycholožka Leona Šímová působící v Centru pro sexuální zdraví a intervence Národního ústavu pro duševní zdraví a také v soukromé praxi.
„Mohou být různé – ukázat se, šokovat, svádět, pohrávat si nebo třeba i ukázat moc ve smyslu ‚můžu si k tobě dovolit, co budu chtít‘. To už pak ale mluvíme o sexualizovaném násilí, chybí-li tam konsenzus,“ připomíná.
Zkreslení kvůli pornu
K čemu je nám ale takové poměřování? Proč muži touží po tom mít největší penis? Historicky to úplně neurčíme, jelikož se přístupy se střídajícími epochami lišily. Ve starověkém Řecku byl muž s menším penisem více žádoucím partnerem, ve starověkém Římě či středověké Arábii pravděpodobně naopak. V každém případě byla ale důležitější funkčnost.
Příčina „poměřování penisu“ tkví v neomezené dostupnosti moderní pornografie, cílené na zaměřování a oslavování genitálií. Závěry studie vědecké skupiny vedené Gemmou Sharp s názvem Sociokulturní vlivy na vnímání velikosti penisu u mužů a rozhodnutí podstoupit jeho zvětšení: kvalitativní studie vedly ke zjištění, že následné psychické dopady spojené s menší velikostí údu souvisí s pocitem méněcennosti. Navíc pojem o tom, jaká je vlastně průměrná velikost penisu, byl zkreslený.
„Muži si uvědomili, že velké penisy mužských herců v pornografii zkreslily jejich vnímání normální velikosti penisu. Všichni tázaní muži porovnávali své penisy s penisy svých vrstevníků, obvykle v šatně, a často měli pocit, že jejich vlastní penis je menší. Žádný z účastníků nebyl častován negativními komentáři o velikosti svého penisu, ale byli si vědomi toho, že malý penis je zdrojem výsměchu pocházejícím z masmédií,“ uvedl kolektiv.
Uspokojení vs. méněcennost
Pocit uspokojení z pochvaly penisu se komunikuje i na webu. „Naposledy mi při močení v hospodě hetero kamarád řekl: ‚Teda, ty máš ale velký péro.‘ A to mi nestál. Nemám. Jen nadprůměrný, ale i tak to potěší. Slýchával jsem to i od manželky a jiných partnerek,“ uvedl další anonym. Ale i zde si lidé uvědomují, že velikost není vše.
„Jako kluci jsme si je porovnávali. Neměl jsem největšího, ale byly tam nějaké věkové rozdíly a mně bylo teprve třináct let. Brácha má i jako dospělý sotva poloviční než já. Taky se oženil a má děti. Každá totiž nepotřebuje zrovna macka,“ zmínil další člen fóra.
„Většina mužů věří, že průměrná délka ztopořeného penisu je větší než 6 palců (15,24 cm). Toto přesvědčení je částečně způsobeno několika často citovanými studiemi, které se spoléhaly na vlastní měření účastníků s průměrným výsledkem asi 6,2 palce (15,75 cm) u heterosexuálních mužů a ještě větším průměrem pro gaye.“
„Těmto studiím nepřidalo jak zkreslené měření dobrovolníků, tak zkreslené sociální vnímání věci. V tomto přehledu jsme využili kombinovaného průměru 10 studií, ve kterých výzkumníci měřili vztyčené penisy. Výsledný průměr byl 5,36 palce (13,61 cm).“
Co když je ale pozdě? Kam nespokojenost s velikostí vede? K psychickým problémům, které mnoho mužů nebylo ochotno řešit. Báli se svěřit i odborníkům. V poslední době je to naštěstí lepší, a to i v Česku.
„Myslím, že je moc fajn, že se už muži toto téma na terapiích nebojí otevírat. Přeneseně řečeno je to přece jenom téma vztahu sám k sobě, ke svému tělu, které je u naprosté většiny lidí v nějakém ohledu nedokonalé a je na nás samotných, abychom s tím uměli pracovat,“ komentuje psycholožka Šímová
Odbornice nicméně nezastírá, že se stále jedná o tabu a záleží na otevřenosti. „Jsou klienti, kteří jsou ochotni o tom mluvit hned na prvním setkání, někteří si naopak dávají na čas a nejprve trochu testují, jaké to vůbec je na terapii mluvit o tématu sebepojetí, vztahů a intimity,“ vysvětluje.
„Z mé terapeutické zkušenosti bývá nejhorší ten první krok, říct to nahlas, pak už je to řečeno, zvědoměno a klient zjišťuje, že je vlastně fajn moct být s někým takto otevřený a bývá úlevné to ze sebe dostat,“ dodává. Pak se ale může stát, že se člověk neotevře a trvá roky, než přijde posun.
Vztah k penisu nemusí být černobílý. Jaké otázky si položit?
Psycholožka nám potvrdila, že jedno z nejčastěji probíraných témat sezení bývá velikost, ale i vzhled. „Klient má pocit, že je v něčem nedostatečný, divný, nebo má za sebou třeba i nějakou těžkou zkušenost, jako např. negativní zpětnou vazbu na jeho přirození od bývalých partnerek. Někdy se také dokáží pěkně potrápit sami, třeba tím, že se porovnávají s ostatními muži v šatnách nebo třeba v pornu,“ říká a radí:
Rozhodně je důležité pátrat, s kým se srovnáváme, co je naše norma, ke které se odkazujeme. Někdy totiž zjišťujeme, že je (klientova) velikost úplně v pořádku, dejme tomu „v normě“ dle statistického průměru, ale on sám si nastavil laťku podle velikosti penisu nějakého pornoherce.
Najít nějaké řešení nebývá jednoduché. A nezáleží na tom, jaké je člověk orientace. Šímová uvádí, že se terapeuti i psychologové snaží člověku pomoci v nalezení kladného vztahu sám k sobě a přeformulování jistých nároků.
Proto se ptám, jestli by muži měli najít ke svému údu kladný vztah? A jak najít rovnováhu mezi realitou a obrázkem doby, který tvrdí, že obrovské penisy prostě vedou?
„Možná je lepší si zodpovědět otázku, jak na tom daný muž se vztahem vůči svému penisu je. Myslím, že to není černobílé ve smyslu: mám ho rád, nebo nemám. Je to spíše spektrum, takže může být fajn zkoumat i to, jak moc ho (ne)mám rád, při kterých okolnostech se to mění, co přispělo k tomu, že je můj vztah k němu, jaký je,“ odpovídá Šímová.
„Když zjistím, že jsem možná někde v neutrálu z hlediska vztahu k penisu, může to být také OK. Nemluvíme tady o tom, že najednou všichni musí najít ideální vztah ke svému tělu a bezmezně ho milovat, ale spíše si zrevidovat, jak jsem na tom z hlediska toho vztahu a jestli s tím dokážu žít, nebo mě to třeba blokuje v seznamování, intimitě a podobně. Pak už může být fajn s tím začít něco dělat,“ doplňuje.
A malý dodatek: V případě, že patříš do skupiny mužů, kteří nemají rádi svůj penis pouze kvůli velikosti (resp. malosti) ve vztahu k sexuálnímu uspokojení protějšku, zahoď chmury. Leona Šímová ti vysvětlí proč.
„Víme, že nejvíce nervových zakončení je v přední části vagíny, takže pokud cílíme na uspokojení ženy penisem, tak opravdu nepotřebujeme žádné enormně velké penisy, ale stačí pár centimetrů penisu v erekci,“ vysvětluje základní biologii.
„Možná je ale špatně celý koncept toho, že penetrace je takový ‚svatý grál‘ a máme pocit, že bez ní není dobrý sex. Přitom z výzkumů ženské sexuality víme, že ženy získávají nejintenzivnější uspokojení ze stimulace klitorisu. Možná může tedy být užitečnější přesměrovat pozornost od otázky, jestli mám dostatečně velký penis, na otázku, jestli věnuji dostatek pozornosti klitorisu své partnerky,“ uzavírá.
