Lucie vyrostla v sektě. Vůdce mi nadával za moje touhy, byt i auto mi vybral on. Když zemřel, nechtěla jsem tomu věřit

S Richardem jsme ještě několikrát jeli do Španělska, organizoval tam zájezdy, ale nic mimořádného se nedělo, nanejvýš zařídil nějakou slevu. Po pandemii se však věci ještě více zpřísnily, zejména pokud šlo o cestování. Šli jsme se ho zeptat, zda si myslí, že je cestování ekonomicky a zdravotně bezpečné. A pokud něco nedoporučil, neodvážila jsem se do toho jít. Řekl mi, ať počkám další rok, pak další rok... Až jsem nakonec přestala lyžovat úplně.

Postupně jsme začali omezovat běžné koníčky a volnočasové aktivity. Věci, které byly kdysi normální, jako lyžování nebo dovolená, už prostě nebyly součástí našeho života.

Bylo něco, čeho jste se museli všichni bez rozdílu vzdát?

Určitě to byl zákaz alkoholu a samozřejmě dalších návykových látek. Nikomu to přímo nenařizoval, ale dokázal to velmi důrazně doporučit. Pevně si za tím stál a často to opakoval. Nebylo to jen takové to ‚možná bys měl přestat‘, ale spíše něco ve smyslu ‚vidíš, nedaří se ti dobře, proto musíš přestat‘.

Ale mám pocit, že u některých lidí, zejména u těch, o kterých se psalo později, mohl být ke konci ještě přísnější. Tam už si dovedu představit, že jim bylo přímo řečeno, co mají dělat, kam se mají přestěhovat nebo kam mají jít. Ale v naší rodině to tak nebylo.

Byl známý tím, že svým členům zakazoval sex. Platilo toto pravidlo i pro manžele?

Většinou, pokud si vzpomínám, tak ne, protože bylo opravdu hodně párů, které se rozešly v okamžiku, kdy začal zasahovat do jejich osobního života. Až někteří, kteří byli proti němu a snažili se nás odtamtud dostat, řekli, že za všechny rozvody ve všech rodinách může on.

Více zasahoval do intimního života těch, kteří si našli nové partnery. Když byla rodina soudržná, držel si od nich odstup a oni k němu za celých osmnáct let chodili opravdu jen na léčení. Nikdy by jim však neřekl to, co například mně nebo mé matce.

Přestože ho členové vnímali jako člověka, který se zřekl pokušení, ukázalo se, že opak je pravdou. Jeho partnerka ho obvinila ze sexuálního násilí. Jak jste reagovala, když jste se o tom dozvěděla?

Myslím, že o tom nikdo kromě jeho blízkých nevěděl. A to je přesně to, co dokázal. Neměli jsme šanci si o tom mezi sebou promluvit, protože jsme se to dozvěděli až poté, co se skupina už rozpadla. Většinou jsme se skrývali před veřejností, drželi jsme se při zemi, takže jsme spolu byli v minimálním kontaktu.

Byla jsem z toho opravdu rozrušená, protože to mělo velký dopad na můj i partnerův život. Jsou to věci, se kterými se stále vyrovnávám. Tehdy se mi rozpadl celý můj obraz o něm, protože do té doby jsem ho vnímala jako někoho, kdo se těmito věcmi nezabývá. Nejen to, že měl sex, ale i to, že někoho zneužíval a ubližoval mu, mě ovlivnilo. Ale právě díky tomu jsem se od něj dokázala odpoutat.

Pořád mi připomínal, jaký byl, a to mu neodpustím, bez ohledu na to, jak moc by mi pomohl. Bylo to pro mě velmi zraňující. Vlastně mi několikrát i vynadal za to, že mám touhy. Bylo to těžké, ale už jsem se s tím vyrovnala.

Vycítil Richard na lidech, kteří prožívali těžší období, že se nechají snadněji zmanipulovat?

Myslím, že Richard dokázal na první pohled rozpoznat ty, kteří mají pevné vztahy nebo jsou pragmatičtí a neberou léčbu úplně vážně. Byly to takové ty pragmatické rodiny, které si léčbu zaplatily, ale on zachytil, když se někdo zajímal o spiritualitu, o seberozvoj, a že to vycházelo z křehkých vztahů. Následně zjistil, jaká traumata se za tím skrývají, a více se do těchto lidí ponořil.

Jak byste ho popsala jako člověka? Jaké pocity ve vás vyvolával?

Asi se to časem měnilo, ale nejdůležitější pro mě bylo, že mi byl pevnou oporou, skálou. Někdo, kdo chce každému pomoci, bez ohledu, zda mu to někdy vrátí. Ale zároveň jsem z něj odmalička cítila takovou drsnější stránku. Například když vyprávěl vtipy se sexuálním podtextem nebo si dělal legraci z jiných lidí. Bylo v něm něco temného, co se mi nelíbilo. Osobně jsem to zažila, když byl v některých situacích dost drsný. Ale vždycky jste si říkali, že to dělá pro vaše dobro.

Bydlela jsem v bytě, který mi vybral, měla jsem auto, které mi vybral on.

Zmínila jste, že na vás byl velmi tvrdý. Jak se to projevovalo?

Jednu dobu na mě byl docela tvrdý, ale když pak zjistil, že to nefunguje, choval se zase úplně jinak a byl na mě naopak přehnaně milý. Hodně mi vyčítal, jak žiju. Za to, že mu vlastně ve všem odporuju. Bylo období, kdy mě dokázal přesvědčit, že mám špatné myšlenky a že jsem jako člověk úplně špatná.

V určitém období svého života jste se začala distancovat od sekty i od Richarda. Co vás přimělo o něm pochybovat?

Nejvíc si vzpomínám na okamžik, kdy mi říkal, kam mám jít na střední školu, a tvrdil mi, že na tom vlastně nezáleží, protože stejně budu pracovat v úplně jiném oboru. Tehdy mi to začalo připadat divné, chtěla jsem se rozhodnout sama. Měla jsem pocit, že mi bere svobodu volby. Časem jsem si všimla, že mu moje rodina věří víc než mně a že se na mě začala dívat jinak. Najednou jsem byla černá ovce.

Později jste se k Richardovi vrátila a váš vztah byl ještě intenzivnější než předtím. Proč?

Vrátila jsem se k němu, protože způsob života, který jsem si nastavila, abych se od něj osvobodila, mě nakonec přivedl zpět. Neničila jsem si jen psychiku, ale i tělo. Nejedla jsem, vyčerpávala jsem se a můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Ze stresu jsem hubla a přidaly se další problémy. Tehdy jsem si řekla, že jsem zkusila jít proti němu, zkusila jsem jít vlastní cestou, ale nefungovalo to. Takže co mi zbývalo? Zkusit tu jeho. A to bylo vědomé rozhodnutí. Potřebovala jsem, aby mi někdo pomohl, a tak jsem se rozhodla udělat to, co mi řekl.

Postupně se úplně změnil, začal být negativnější a zacházel do extrémů. Potřeboval si potvrdit svou moc a možná se přesvědčit, že ji stále má.

Bylo to vaše osobní rozhodnutí? Nebo to byl také vliv rodiny či Richardovy snahy o obnovení vztahu?

I když jsem za ním nechodila pravidelně, byla jsem u něj jednou za měsíc nebo dva, takže jeho vliv na mě nikdy úplně nezmizel, ani prostřednictvím rodiny. Postupem času jsem ani nedokázala rozlišit, co si myslí můj otec a co on. Cítila jsem, že pokud chci patřit do rodiny a nebýt černá ovce, musím poslouchat. Když jsem k němu začala znovu chodit, rodina mi více naslouchala, více si mě všímala a já měla konečně pocit, že trochu zapadám a dostávám lásku, po které jsem tolik toužila.

Někteří členové byli vystaveni násilí včetně bití a mučení, což vedlo až ke smrti některých z nich. Richard organizoval setkání a rituály, při nichž se někteří členové sebepoškozovali. Setkala jste se s něčím takovým nebo jste o tom slyšela?

O některých věcech zatím nemůžu mluvit, protože se budou teprve řešit u soudu. Ale můžu říct, že spoustu informací jsem se dozvěděla až z novin. Například o tom, že někdo ubližuje sám sobě nebo že někdo ubližuje jiným. To by mě nikdy ani nenapadlo.

Až do posledního půl roku před koncem skutečně docházelo „jen“ k psychické manipulaci a psychickému týrání, ale nikdy jsem neviděla nic fyzického. Ani by mě nenapadlo, že by někomu řekl, aby si ublížil. Takže to pro mě byl obrovský šok a těžko jsem se s tím vyrovnávala. Myslím, že se to ke konci začalo stupňovat, už nevěděl, komu může věřit, nebyl si jistý ani sám sebou. Když od něj pár lidí odešlo, vnímal to jako zradu.

Postupně se úplně změnil, byl čím dál negativnější a zacházel do extrémů. Potřeboval upevnit svou moc a možná přesvědčit sám sebe, že ji stále má – a tak nakonec dělal věci, které dříve vůbec nebyly běžné.

Když jsem k němu začala znovu chodit, rodina mi víc naslouchala, víc si mě všímala a já konečně cítila, že trochu zapadám a dostávám kus lásky, po které jsem tolik toužila.

Jak vzpomínáte na poslední měsíce před Richardovou smrtí?

Když jsem se to dozvěděla, bylo to pro mě velmi matoucí. V posledních měsících se ke mně choval lépe, láskyplněji, dokonce mi několikrát napsal, že mě miluje. Měla jsem pocit, že s ním stoupám výš.

Ale zároveň jsem viděla, že jeho myšlenky jsou čím dál temnější, byl negativnější. Neustále mluvil o tom, že pro všechny dělá první poslední, ale všichni ho zrazují a nikdo si toho neváží. Cítila jsem kvůli tomu na ostatní zlost, brala jsem to vážně a stále jsem přemýšlela, jak bych mu mohla pomoci.

Často zmiňoval, že neví, jak dlouho to tady ještě vydrží, že už nemůže být sám. Myslím, že ho velmi zlomilo, když ho opustila jeho bývalá partnerka, se kterou byl mnoho let. Když odešla, bylo jasně vidět, jak ho to zasáhlo.

Učili nás, že nemáme věřit médiím. Říkala jsem si, že to prostě jen všechno dobře zakryl.

Richardovi příznivci věřili, že jeho tělo po smrti zmizí. K jeho vraždě prý byly donuceny dvě ženy. Jak jste se o jeho smrti dozvěděla vy?

Poprvé jsem se to dozvěděla z novin, asi po měsíci, když se o tom začalo psát. Přestali jsme k němu chodit, ale pořád jsme věřili, že se jen někde schovává a že se nám později ozve. Říkali jsme si, že až se objeví, potkáme ho na nějakém bezpečnějším místě.

Zpočátku jsem tomu moc nevěřila. Učil nás totiž, že nemáme věřit médiím. Říkala jsem si, že to všechno jenom nějak nastražil. Až jednou za mnou přišel otec, se kterým jsem v té době nebyla v kontaktu, a řekl mi, že o mě má strach, že ví, co se stalo, a o tom vím i já. V tu chvíli mi to došlo. Řekla jsem si, že to je tedy asi pravda. A tehdy se mi zhroutil svět.

Musela jste čelit nové realitě bez Richarda. Jak jste se s tím vyrovnávala?

Ze začátku to pro mě bylo velmi těžké, protože jsem nevěděla, co si bez něj počnu. Všechno se mi začalo hroutit. On byl vlastně do té doby odpovědí na všechno. Celý můj svět od dětství byl založen na tom, že se nemusím bát, protože kdyby se něco stalo, on se o to postará. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo stát něco fatálního. A najednou bylo všechno nebezpečné.

Když jsem se pak začala dozvídat, jak se chová, začala jsem všechno trochu přehodnocovat. Bydlela jsem v bytě, který mi vybral on, měla jsem auto, které mi vybral on. Zkrátka jsem byla Richardem obklopena ve všech směrech. Teprve když jsem potkala svého současného přítele, začalo se to měnit. Myslím, že až tehdy se můj život začal měnit. I když tu Richard už nebyl, do té doby jsem stále žila pod jeho vlivem.

Po Richardově smrti jste si našla partnera, kterému vaše minulost vadila. Jaké měl obavy?Ani po několika měsících nedokázal rozlišit, co jsem já a co Richard. Ty události mě strašně ovlivnily. Docela jsem se na něj upnula a všechno, co se týkalo vztahu, jsem aplikovala na vztah s Richardem. V tu chvíli byl můj přítel jediným člověkem v mém životě. Hodně jsme se hádali, protože jsem se snažila změnit jeho život k obrazu svému, například jsem mu zakazovala alkohol, protože Richard zakazoval alkohol nám. Nakonec se nám to nějak podařilo vyřešit.

Zmínila jste se, že jste ještě dlouho poté pociťovala účinky Richardova vlivu. Jaký byl pro vás proces, kdy jste se z toho všeho dostala?

Když mě můj partner začal provázet světem a nastavovat mi zrcadlo, začala jsem si uvědomovat věci, které mě předtím ani nenapadly. Byly to úplné detaily, jak vnímám problémy ve vztahu, ale i hezké chvíle, jako jsou rodinné oslavy. Bylo to pro mě něco nepříjemného a nepochopitelného – proč to lidé vůbec dělají? Vždyť ta rodina se nemá ráda... Byl mi velkou oporou a pomohl mi vidět realitu jinak. Teprve po dvou letech mi to všechno začalo opravdu docházet. Ale největší proces uzdravování probíhá právě teď, v posledním roce.

Stejným způsobem, jakým mě dokázal přesvědčit, že mě máma nemá ráda a že bych se od ní měla odstřihnout, ovlivňoval i ostatní, včetně ní.

Sekta vám do jisté míry rozbila rodinu a rozbila vztahy. Richard hlásal, že její členové jsou si navzájem nepřáteli, což je pro širokou veřejnost těžko pochopitelné. Jak to zdůvodnil?

Popisoval ji jako extrémně toxické prostředí, kde rodiče v dětství citově ubližovali svým dětem a neposkytovali jim dostatek lásky. Tyto děti by si nyní měly uvědomit realitu a „probudit se". V mém případě to znamenalo uvědomit si, že mě rodiče nikdy doopravdy nemilovali a že můj pohled na minulost byl zkreslený.

U některých členů rodiny to cítím dodnes a udělalo mi dobře, že jsem je neviděla každý den. A právě na to upozornil, uhodil hřebíček na hlavičku a já si řekla: „Ano, měla bych se od nich distancovat a dělá mi to dobře.“ V jeho očích rodina jako taková ztratila veškerý význam. Mluvil o ní jako o instituci, kde nejde o lásku, ale jen o peníze, vzájemné dluhy a závazky. Viděl ji čistě negativně, jako něco společensky nefunkčního.

Neprojevovali snad rodiče v takových situacích ochranitelský cit, který jim našeptával, že je to špatně?

Zpočátku jsem tomu nerozuměla, ale čím víc jsem se tím zabývala, tím víc jsem si uvědomovala jeho vliv. Stejným způsobem, jakým mě dokázal přesvědčit, že mě máma nemá ráda a že bych se od ní měla odstřihnout, ovlivňoval i ostatní, včetně ní. Díky svému dlouhodobému vlivu dokázal lidi přesvědčit o věcech, které se vůbec nestaly.

Důvěra se stále více soustředila na něj, ostatní zůstávali stranou. Přesně věděl, jak využít jejich traumat z dětství a nasměrovat jejich pozornost na sebe. Už nešlo o děti, ale o jejich vlastní problémy z minulosti.

Vnukl jim myšlenku, že si musí nejprve vyřešit svá traumata, aby pak mohli pomoci svým dětem. Byl to onen klasický koncept: „Nejdříve pomoz sobě, pak pomoz druhým.“ A když tu radu někdo aplikoval přesně tak, jak ji Richard podal, začalo to navenek dávat smysl.

Jaký vztah máte nyní se svými rodiči?

S otcem se snažíme obnovit náš vztah, ale vídáme se jen zřídka. Dlouho jsme spolu nemluvili, takže to stále není úplně přirozené. S mámou jsme nakonec vztah úplně nepřerušili, ale Richard mezi nás vrazil obrovský klín. Hodně mě proti ní popuzoval a zveličoval spoustu drobných traumat, která by jinak nebyla tak vážná. Já jsem si je ale začala brát příliš k srdci. Jsme v kontaktu, ale když na to téma přijde řeč, je pro nás pořád těžké a nepříjemné o tom mluvit.

Proč jste se rozhodla jít s kůží na trh a otevřít se veřejnosti? Vnímáte to jako formu terapie?

Na začátku to pro mě byla forma terapie. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Psaní mi bylo vždycky blízké, takže bylo přirozené zachytit své myšlenky na papír. Postupně jsem přidávala více detailů a uvědomovala si, že se do toho nořím hlouběji a hlouběji.

Mám pocit, že je důležité mluvit o těch, kteří neměli možnost rozhodnout, zda se o nich veřejnost dozví. Byli v mnohem náročnější situaci než já, a proto cítím potřebu je podpořit a ukázat jejich příběhy světu. Chci jen trochu změnit pohled lidí, přiblížit jim realitu, ve které tito lidé žijí. Čím déle to dělám, tím více vidím, že to může pomoci i ostatním, a to mi dává čím dál větší smysl.