Rok a půl zpátky zakládala Kvietah sbírku na vydání svého druhého alba Díky, včely. Dnes je díky této desce na seznamu nominovaných na Ceny Anděl v kategorii Objev roku. Co pro ni nominace znamená? A jak vlastně takové album vzniká?
Kvietah, vlastním jménem Magdalena Fendrychová, je pražská songwriterka, zpěvačka a producentka. Její písně se vyznačují intimním a poetickým stylem kombinujícím rozmanité žánry od indie a folku až po elektroniku.
Nejlepší deska roku? Česko-vietnamský rapper Anki vyhrál hudební cenu Vinyla
8. března 2025 v 11:49
Svůj debut Hejno černejch koček představila Kvietah světu v únoru roku 2022. O dva a půl roku později pak pod hlavičkou vydavatelství Indies Scope Records vydala svou druhou desku s názvem Díky, včely, na kterém pracovala s producentem Nikolou Šolajou. Deska se zaměřuje převážně na témata nejistoty, samoty a smutku. Kvietah v ní reflektuje nejen mrazivé události spojené válkou na Ukrajině, ale zabývá se také aktivismem či vírou.
Letos je Kvietah společně s Rodanem a Štěpánem Urbanem nominovaná na Ceny Anděl v kategorii Objev roku. O tom, který z nich si odnese domů vítěznou zlatou sošku, rozhodne slavnostní vyhlášení již 5. dubna.
Jaká byla tvá první reakce, když ses dozvěděla, že jsi nominovaná na Objev roku v Cenách Anděl?
Byla jsem opravdu překvapená. Nikdy jsem tyhle ceny nesledovala, protože jsem měla pocit, že moje hudba je dost specifická. Nenapadlo mě, že by si jí někdo v takové soutěži mohl vůbec všimnout.
Jak se člověk o tom, že je nominovaný vlastně dozví?
To je právě ono. Ty ceny jako takové tě označí ve svém storíčku a ty se ráno probudíš, brouzdáš na Instáči a najednou tam najdeš své jméno. A říkáš si: „Co?“ Vůbec to nechápeš, že jo.
Takže to není tak, že by ti někdo zavolal nebo by ti o tom napsal?
Ne. Mně rozhodně nikdo nepsal (smích). Ozvala se mi jenom moje bookerka, protože z toho měla radost. Nevím, jak se to dozvěděla ona, ale taky zřejmě ze sociálních sítí. V širší nominaci je hodně lidí, takže kdyby měli všem volat, tak by to pro ně bylo asi hodně náročné. S vyhlášením užšího výběru to funguje v podstatě stejně, ale na to už jsem trochu čekala. Věděla jsem, že to má přijít, tak už jsem nebyla tolik zaskočená. Překvapená jsem byla hlavně, když jsem se dostala do toho širšího výběru.
Jaký máš z nominace pocit?
Je to zvláštní pocit. Pocházím z rodiny, kde ocenění za umění od nějaké autority nikdy nehrálo velkou roli. Táta byl v disentu, nemohl dělat, co ho baví a jeho literatura začala vycházet až po revoluci. V mém věku tak tohle ocenění nikdy dostat nemohl. U nás se tak vždycky bralo, že kvalita umění není posuzovaná nějakými komisemi. Tohle přesvědčení mám hodně zakořeněné a do jisté míry s ním souhlasím.
Takže co pro tebe ta nominace znamená?
Samozřejmě mi udělala radost. Hlavně proto, že jsem nominovaná právě za album Díky, včely, za kterým si ultimátně stojím. To je pro mě vlastně největší vítězství.
Mám pocit, že tahle nominace je šance, jak získat lepší hraní. Všimnou si tě lidi, kteří by si tě jinak nevšimli. Zároveň mi to přijde jako příležitost, jak se vyhranit.
Přemýšlela jsem třeba nad tím, jak půjdu na ty Anděly oblečená. Moje hudba je angažovaná, můj život je angažovaný, takže tam chci jít v outfitu, který bude něco vyjadřovat. Kdyby došlo na to, že bych mohla jít k mikrofonu a říct něco spoustě lidem, rozhodně nechci promrhat šanci tím, že řeknu něco jako: „Děkuju moc všem, užijte si večer.“ To fakt není to, co bych chtěla udělat.
Pamatuji si, že na jednom ročníku Andělů se umělci postavili za oběti násilí v Gaze, Rozálie minulý rok přišla na vyhlášení v pytli, aby upozornila na to, že rychlá móda je na nic. Jsou tam lidi, kteří takové věci občas udělají. A mně to přijde důležité. Není to jen nějaký večírek, kde si všichni tleskáme a poplácáváme se po zádech, to podle mě není potřeba. Když už mám možnost být na takové akci, chci, aby to mělo nějaký smysl.
A co pro tebe znamená být označena za „objev“?
Myslím si, že objev je naprosto adekvátní termín k tomu, v jakém místě své kariéry se právě nacházím. Říkala jsem to jedné svojí známé a ona na to reagovala: „Objev, jo?“ a vypadala trochu uraženě, když prý hudbu dělám už tak dlouho. Ale pravda je, že na té scéně opravdu nejsem vidět dlouho. Jasně, píšu si věci od devíti let, ale to ještě neznamená, že když to mám v šuplíku, že to musí někdo vědět.
Jsi nominovaná se svým posledním albem Díky, včely. Jak bys ho popsala někomu, kdo ho ještě neslyšel?
To album hodně autenticky odráží způsob, jakým píšu hudbu. Není to koncepční album, které by bylo napsané v jednom žánru – to určitě ne. Já jsem se nikdy neomezovala na jeden styl. Najdeš tam country, hard rock, nechybí ani hip-hopový vibe. Produkčně je to taky hodně rozmanité. Díky včely není kompilace podobných písniček, ale spíše zachycení jednoho mého životního období. A samozřejmě, jako ve všem, co dělám, jsou pro mě na albu důležité i texty.
Čím myslíš, že album porotu zaujalo?Myslím, že má dobrý zvuk. Na tom jsme s producentem nechali hodně práce. Taky jsme používali zajímavé nástroje. Porotu mohlo zaujmout i tím, že vyzdvihuje témata, kterým se česká hudba příliš nevěnuje. Angažovaná hudba tady u nás trochu chybí.
Pokud bys mohla vybrat jednu píseň, kterou by si lidé měli z tvého alba poslechnout jako první, která by to byla a proč?
Záleží na tom, co bych chtěla, aby ti lidé potom udělali. Pokud bych chtěla, aby si poslechli celé album, asi bych jim pustila Lucii. Ta se zdá být mezi posluchači nejoblíbenější. Za sebe bych ale asi doporučila spíš Linku s elektronickými prvky, drony a synťáky. U ní jsme si s tím zvukem opravdu vyhráli, což dobře reprezentuje i celé album.
Tvé texty staví na poetických obrazech a neobvyklých metaforách, jak vypadá tvůj proces psaní? Přicházejí k tobě texty jako hotové myšlenky, nebo se rodí až v průběhu skládání hudby?
Obvykle to bývá tak, že mám nějaký volný okamžik na přemýšlení a něco mě zaujme – třeba určitý předmět, který mi něco připomene. Nedávno jsem třeba byla na chalupě, kde byly na zdi hodiny. Díky nim se mi začal v hlavě rodit nápad. Pak už si vezmu do ruky kytaru nebo sednu ke klavíru a začnu psát. Myšlenka a text přichází spolu s hudbou.
Zatímco tvé první album Hejno černejch koček reflektovalo spíše tvé vlastní pocity, Díky, včely mnohem více odráží obecnější témata současné společnosti. Zabýváš se tématem války na Ukrajině, moderními vztahy či aktivismem. Co tě k této změně polohy vedlo?
Pocházím z hodně angažovaného prostředí. Táta je novinář a máma dlouho pracovala s uprchlíky, takže u nás doma se vždycky hodně mluvilo o politice. Navíc velká část mých kamarádů jsou aktivisté, k těmto tématům jsem proto měla vždycky blízko.
Ta změna polohy souvisí asi hlavně s tím, že jsem při psaní prvního alba zažívala hodně heartbreaků, zatímco během tvorby Díky, včely jsem byla ve stabilním vztahu. Nemusela jsem řešit, že mi každý měsíc zlomil srdce někdo jiný, ale měla jsem prostor zaměřit se i na jiná témata, která mě zajímají.
Jak výběr takových témat probíhá? Je nějaké téma, kterému by ses nevěnovala?
Témata si vybírám většinou podle toho, co mě při sledování zpráv zasáhne, co ve mně vzbudí nějakou silnou emoci. Občas je mi z těch věcí, co se kolem dějí, opravdu smutno. Nikdy mi nepřipadalo, že by něco bylo příliš daleko na to, aby na tom člověku záleželo. Mám pocit, že Češi se často soustředí na to, co se děje v Evropě, ale je jim jedno, co se děje ve zbytku světa. Takový přístup já nemám – žijeme přece v globální epoše.
Jestli je tady téma, o kterém bych nechtěla psát, to nevím. Spíš bych řekla, že jsou témata, u kterých si nedovolím jít do hloubky. Jsou to například komplikované konflikty, u nichž není jasné, kdo je agresor a kdo oběť nebo třeba střety, které mají složitý historický kontext.
Tahle témata použiji třeba jako motiv, protože se mě nějakým způsobem taky dotýkají, jsem u nich ale opatrnější. Nejde mi o to, že bych si tím někoho znepřátelila, ale spíše cítím respekt k lidem, kterých se to opravdu týká. Taky bych se nechtěla zabývat českou vnitrostátní politikou, třeba tím, že Bartoš podle některých zpackal stavební zákon. To není něco, co bych chtěla komentovat. Jsou to složité věci, které se nedají uchopit poeticky. Netvořím funny politickou satiru.
Je pro tebe důležitější poselství písně, nebo její umělecká rovina?
Tohle je téma, které se obecně hodně řeší – jak nechat vyniknout to, co má v písni skutečně vyznít. S mým producentem jsme to hodně řešili. Třeba u písně Herojam sláva chtěl producent udělat jen klavírní verzi, protože se obával, že by rocková produkce mohla být vůči tématu neuctivá. Ale já to vidím jinak.
Pro mě je zvuk nahrávky součástí emoce, kterou chci vyjádřit. Zvuk je pro mě stejně důležitý jako samotné slovo. A rozhodně nejsem zastánce teorie, že produkce musí být jednoduchá, pokud jsou slova složitá. Tuhle myšlenku nám často říkali ve škole, ale já s tím nesouhlasím. Samozřejmě, produkce by neměla být přeplácaná – to nikdy, to je pravda. Ale myslím, že si můžeš dovolit víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Jak vypadá takový proces vzniku alba?Záleží na tom, co to je za skladby a kdo všechno v tom má figurovat. Díky, včely jsem nahrávala já a producent, potom jsme si přizvali lidi, kteří hráli určité party. Nebylo to tak, že by přišla kapela, která by to celé zahrála, album by se zmixovalo a šlo ven. Dělali jsme si to sami, a tak to byl docela zdlouhavý proces. Na produkci jsme pracovali půl roku. Samozřejmě, nahrát písničky jenom s kytarou nebo klavírem by bylo jednodušší, já ale chtěla vytvořit album s velkým zvukem. O to náročnější to pak bylo časově, ale i finančně.
Když to máš konečně po čtyřech měsících zprodukované a nahrané, musí to někdo smíchat. V našem případě to byl producent. Potom to někdo zmasteruje, to dělal Amák. Následně jsem to nabídla několika labelům, protože jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych nemusela všechno dělat sama. Věnuju se škole, produkci, hraní, kdybych k tomu přidala ještě management a booking, bylo by toho už trochu moc.
Říkala jsem si, že v tom by mi mohl právě ten label pomoct. Album jsem proto nabídla několika různým labelům, většina z nich mě ale odmítla s tím, že mají vypracovaný ediční plán na dva roky dopředu. Nakonec to klaplo s Indies. Dohodli jsme se, že oni album vydají a rozdistribuují na platformy. Taky zaplatili část lisu vinylů. To je tak drahá položka, že je člověk rád za každou podporu.
Jaká byla největší výzva, které jsi během tvorby alba čelila?
To nahrávání samotné byla teda docela výzva. Ani já, ani producent nejsme profesionální zvukaři, takže to nebylo tak jednoduché, jako když máš zkušeného zvukaře, který ti všechno nahraje a je hotovo. My jsme to ale chtěli zkusit sami, byla to prostě challenge. Zároveň jsme tím šetřili prachy. S těmi je vždycky problém, to už je taková klasika.
Pro mě byla velká výzva i trpělivost, s tou já mám obecně problém. Jsem ráda, když se věci řeší rychle a nenechávají se vyhnít. Představovala jsem si, že bude album za dva měsíce hotové, ukázalo se ale, že to tak rychlé být nemůže. Když na tom albu neděláš sama, ale s producentem, který může mít často i jiný názor než ty, musíte prostě hledat kompromisy. Společné cesty, abyste byli oba spokojeni. A to trvá.
Se svou tvorbou vystupuješ naživo sólově, ale i s kapelou Včely. V čem se podle tebe sólový a kapelní výstup nejvíce liší?
Primárně se to liší v repertoáru. S kapelou nacvičíme desku a pak ji prostě hrajeme. Máme v plánu začít pracovat na něčem novém v létě, ale teď hrajeme podobný set. Když hraju sama, můžu si s tím setlistem mnohem více pohrát a dovolit si zahrát i úplně nové věci, které průběžně tvořím. Rozdíl je ale i ve zvuku. Sólové vystoupení je komornější a intimnější. Někomu to vyhovuje víc, jiný preferuje kapelu. Já mám ráda oboje. S kapelou je to možná v něčem trochu jednodušší - člověk nemusí všechnu tu energii na stage přinést sám.
A jak se rozhoduješ, jestli budeš vystupovat s kapelou, nebo sólově? Záleží jen na tom, kdy má kapela čas, nebo hraje roli i jiný faktor?
Je to o tom, kdy má kapela čas. Třeba moje basačka hraje v dalších čtyřech kapelách, takže není vždycky k dispozici. Pak to záleží i na tom, kolik peněz klub nebo pořadatel za koncert nabídne. Faktem je, že lidé na živé koncerty moc nechodí, zvlášť na ty, kde vystupují umělci, kteří nejsou všeobecně známí. Když není dost peněz na to, abych férově zaplatila kapelu, tak raději hraju sólo.
Máš během vystupování nějakou personu nebo přijde Kvietah, kterou potom potkám na pivu?
Nejsem David Bowie (smích). Nejsem člověk, který by striktně rozděloval Kvietah na stagi a na pivu. Ale trochu stage personu mám. Normálně se maluju jen trochu, na koncerty si ale dělám výrazné linky, taky se trochu jinak oblékám. Je to něco, co mi pomáhá vylézt a odehrát koncert, i ve chvíli, kdy mi není úplně dobře.
Takže máš pocit, že při koncertování jdou stranou i nějaké tvé negativní pocity a diváci to nepoznají?
Když už je to opravdu hodně zlý, když se cítím fakt špatně, tak vystoupit a dobře odehrát koncert těžké, samozřejmě, je. Ale vzhledem k tomu, že mám dlouholetou zkušenost s živým vystupování, myslím, že to lidi opravdu nepoznají. Už to není tak, že by mě všichni lidé na koncertě znali. Oni neví, co se mi děje. Přišli prostě na představení.
Teď jsem dva dny po rozchodu měla koncert. Je to dohodnuté čtyři měsíce dopředu, je to tvoje práce. Víš, že to odehrát musíš. Je ti strašně, máš pocit, že umřeš, ale prostě vystoupíš.
Vystupuješ pod pseudonymem Kvietah. Jak to vzniklo a co to znamená?
Vzniklo to během nahrávání mé první desky. Producent mi tehdy poradil, ať si vymyslím nějakou ustálenou podobu jména, kterou se budu prezentovat. Měl pravdu, lidi si tě nemůžou pamatovat, když si pokaždé říkáš jinak. Já jsem se nad tím ani moc nezamýšlela a rozhodla jsem se, že to bude Kvietah.
Tehdy jsem ještě psala i hodně v angličtině, tak je to s tím „h“ na konci. Inspirovalo mě jméno autorky mé oblíbené novely Jozova Hanule – Květy Legátové. Navíc, když jsem byla mladší a třeba na fesťáku jsem někomu nechtěla prozradit své pravé jméno, představovala jsem se jako Květa. Je to vlastně taková blbost (smích).
Kdyby tě naši čtenáři chtěli slyšet naživo, kam na tebe mohou zajít?S kapelou budeme hrát 27. března v Praze v Kampusu Hybernská. V květnu mě čekají dva koncerty – 9. května hraju v Litomyšli, 16. května pak v Dyjici kousek od Telče na akci Bezobav.
Na závěr trochu odbočím od tématu hudby. Ty jsi v minulosti podnikla cestu stopem až do Málagy. Jak na ten zážitek vzpomínáš?
Mám z toho spoustu zážitků, bylo to fakt šílené, to jsme se tehdy asi úplně zbláznily. Asi patnáct dní v kuse jsme spaly venku na pláži, na pumpě a na podobných místech. Prostě jsme si s mou nejlepší kamarádkou řekly, že se hecneme a dostopujeme až do Španělska. A nakonec jsme dostopovaly až do té Málagy. Bylo to docela drsný, člověk si fakt vyzkoušel svoje fyzické limity. Zažily dny, kdy jsme třeba měly strašný hlad, protože jsme uvízly ve vesnici a nebyly jsme se z ní schopné dostat.
Pamatuju si na jednu šílenou noc ve Francii na hranicích. Lidé, se kterými jsme před tím jely asi pět hodin v autě, nás vyhodili na úplně neznámém místě. Začalo pršet, byla tma a my jsme neměly stan. Šly jsme proto do nějakého divného baru, co byl opodál. Daly jsme si dvě vína. V tu chvíli nám bylo jedno, že jsou hrozně hnusný. Provozovatelé baru se s námi dali do řeči, zeptali se, jestli máme kde spát, a když jsme řekly, že ne, nabídli nám, ať přespíme tam. Ten bar vypadal jak safari, hrozně to tam smrdělo, no, bylo to úplně crazy. Ale měly jsme kde spát.
Silnou vzpomínku mám i na Barcelonu. Před ní bylo docela těžké stopovat, protože si každý myslel, že jsme prostitutky. Jednu noc jsme v tomto hlavním městě spaly na pláži, kde to vypadalo vyloženě jako v Mordoru. Byla tam taková obrovská věž, hrozně moc komárů a strašně ošklivá pláž. V noci nás budili rybáři, ráno nás vyhnal nějaký blázen cvičící s klackem.
Těsně před Málagou už jsme byly odhodlané to prostě dojet stopem za každou cenu. Byly jsme úplně vysílené, klečely jsme na silnici a prosily lidi, ať nás vezmou. Byla to blbost, mohly jsme jet busem, ale my to prostě chtěly vydržet až do konce.
