„Rodiče se stali imigranty, aby nám zajistili dobrou budoucnost. Já jsem to všechno zahodila a stala jsem se imigrantkou taky,“ směje se Yumi. Narodila se vietnamským rodičům v Česku, kde taky vyrůstala. Nyní žije na Novém Zélandu a živí se jako tatérka.
„Od mala jsem byla trochu rebel. Taky mě úplně neužilo na studium. Vydala jsem se proto uměleckou cestou. Moje máma souhlasila s tím, že budu tatérka, měla ale několik podmínek. Jednou z nich bylo, abych se naučila tetovat ve Vietnamu,“ vypráví Ngoc Anh Ha, přezdívaná také jako Yumi, jak se dostala k tetování.
Charlotte je ve 21 letech private pilotka. Letěli s ní Separ nebo Pil C
10. září 2025 v 7:00
Jak cesta do Vietnamu napravila Yumin vztah s tamní kulturou? Jaké to je vyrůstat jako Vietnamka v Česku? A jak se vlastně žije na Novém Zélandu? O tom všem jsme si s Yumi popovídali v našem rozhovoru.
Spousta Čechů vyrůstala tehdy v tom, že to, co říkají, není rasistické. Nebo to nemysleli zle. Děti to vidí v rodině a přeberou to.
Jak vzpomínáš na svoje dětství v Česku?
Na svoje dětství zrovna vzpomínám moc hezky. Asi bych řekla, že bylo takové běžné a nelišilo se moc od toho klasického českého. Jediný rozdíl byl asi ten, že jsme doma mluvili vietnamsky a rodiče jsme moc neviděli. Pracovali dlouhé hodiny, a tak nás většinou vyzvedával někdo jiný. Ze školky paní na hlídání, ze základky pak bratránek. Od malička jsme tak byli vedení k samostatnosti. Asi dřív než většina mých českých vrstevníků.
Vnímala jsi i v tak nízkém věku, že rodiče vidíš málo?
Mně to přišlo úplně normální. Trochu jsem si toho začala všímat na prvním stupni na základce. Kdykoliv jsem šla ke svým spolužákům na návštěvu, někdo z jejich rodičů byl doma. To se u nás často nestávalo. Rodiče byli doma jeden den v týdnu. Slyšela jsem taky třeba, že rodiče pomáhají spolužákům s domácími úkoly, to u nás neexistovalo. Ale vlastně jsem to moc nevnímala.
Od svých vietnamských kamarádů jsem několikrát slyšela, že občas mají problém rozumět svým příbuzným z Vietnamu. Měla jsi s tím problém taky?
No, měla. Já jsem sice jako malinká často byla ve Vietnamu – mamka mě tam brala, abych poznala babičku – a tou dobou jsem měla vietnamštinu dobrou. V pozdějším věku jsem s tím ale opravdu začala mít problém.
Ve škole jsme totiž začali psát české diktáty a já v nich měla rezervy. Nemyslím si ale, že to bylo nějak hrozný. Moje třídní učitelka si ale tehdy zavolala tátu do školy s tím, že moje čeština je špatná. I když moje nejhorší známka tehdy byla trojka. Táta byl, samozřejmě, vylekaný. Ptal se, co může udělat pro to, aby se mi čeština zlepšila. Učitelka mu řekla, že bychom neměli doma mluvit tolik vietnamsky a měla bych začít číst víc česky. To byl zpětně trochu WTF moment. Od té doby už mě doma tolik do vietnamštiny nepushovali.
Problém pak nastal v pubertě. Vznikla mezi námi jazyková bariéra, která hrozně zkomplikovala celou naši domácnost. Měli jsme problém se navzájem pochopit. Otevřít se a promluvit si o různých tématech. Bylo to těžké. Moji rodiče nevyrůstali v tom, aby pečovali o své psychické zdraví. U mě pak nevěděli, jak to navigovat. Myslím, že moje generace Vietnamců měla obecně tenhle zádrhel. Naši rodiče se rozhodli víc věnovat češtině než vietnamštině, a tím mezi nám vytvořili trochu propast.
Setkala ses jako malá s rasismem?
Asi jsem to začala vnímat, až když jsem byla větší. Ale už na základce se mi holky smály, že mám placatý obličej. Byly to hlavně starší děcka. Taková dětská hloupost.
Spousta Čechů vyrůstala tehdy v tom, že to, co říkají, není rasistické. Nebo to nemysleli zle. Děti to vidí v rodině a přeberou to. Setkala jsem se s tím, že jsem musela holčině vysvětlovat, že mě označuje hodně hanlivými slovy. Ona si myslela, že se nám tak říká. To až na gymplu byly děcka zlý, protože prostě chtěly být.
Od té doby, co jsem já vyrůstala, se ale Česko posunulo natolik, že tam je rasismus opravdu minimální. Třeba oproti tomu, když já jsem byla na základce. Moje generaci si zažila šikanu jenom proto, že jsme byli Vietnamci. Tehdy ještě ani neexistoval ten stereotyp, že vietnamské dítě musí být hrozně chytré a pracovité. To se změnilo až postupem času. Ta generace po mě už šikanu nezažívá, nebo alespoň ne v takové míře. A to jsem moc ráda.
V mé generaci ale bylo šílené, aby někdo z nás šel na učňák. Možná bych si to dovolila nazvat až společenskou sebevraždou.
Jak myslíš, že stereotyp chytrých a pilných vietnamských dětí vzniknul?
Ono je na něm trochu pravdy. Nejen Vietnamci, ale obecně Asiati, jsou vychováváni v tom, že musí pilně studovat, aby měly dobrou budoucnost. Spousta našich rodičů sem přiletělo opravdu mladých a neznali jiné možnosti – jak získat dobře placenou práci a jak se zaopatřit – než to vzdělání. Oni se pro nás snažili zabezpečit dobrý start do našeho života. A jedinou cestou pro ně bylo tlačit nás do studia. Je to sice stereotyp, ale v něčem pravdivý.
Samozřejmě ne každý Vietnamec se rozhodl studovat. V mé generaci ale bylo šílené, aby někdo z nás šel na učňák. Možná bych si to dovolila nazvat až společenskou sebevraždou. Tehdy to bylo hodně přísné.
Rodiče pro nás chtěli to nejlepší, ale nevěděli jak. Ono to musí být frustrující, když jsi rodič a nemůžeš svému dítěti pomoct, protože musíš pracovat a nemáš čas. Takže prostě vezmeš roli zlého policajta a ženeš to dítě k lepším výsledkům. Myslím, že mnoho rodičů se chovalo tak, jak se chovalo, ze strachu o nás.
Zažila jsi to taky?
Ano, ale nebyla jsem takový typický poslušný puberťák. Na základce jsem se učila ještě dobře. S gymplem už to bylo horší. Nejsem studijní typ. U mě nakonec vyhrála umělecká stránka. Byla ale vybojovaná. U Asiatů často vládne přesvědčení, že dělat umění znamená, že se neuživíš. I když věřím, že teď už se to bere jinak.
Říkáš, že jsi nebyla typický poslušný puberťák. Co to znamená?
Ve 12 jsem se obarvila na modro a mamka se mnou dva týdny nemluvila. Řekla mi, že si zničím život. Nosila jsem modrý vlasy a líbila se mi punk rock fashion. Měla jsem potrhaný džíny a nosila děravý oblečení, návleky a barevný čočky. A to třeba vůbec nezapadalo do modelového chování správné holčičky. Dost jsem vyčnívala. Moje máma mi vždycky říkala: Co si o nás pomyslí ostatní Vietnamci? Až teď v dospělosti vím, že se bála, aby mi to nedělali těžký. V očích ostatních Vietnamců jsem byla delikvent, co pije alkohol a bere drogy. Ale mně bylo 12!
Byla jsem děcko, co většinu času sedělo doma a koukalo na anime, ale říkalo se o mně, že chlastám někde v parku. Jenom proto, že se mi líbilo něco jinýho. A vždycky, když jsem se ptala mámy, proč se musím chovat tak, jak chtěla, odpověděla mi: Protože jsme Vietnamci. Ve vietnamské výchově hodně chybí trpělivost, kdy si sedneš a vysvětlíš dítěti proč. V tom podle mě spočívá i to, proč my, Vietnamci z mé generace, vůbec nechápeme tu kulturu a tradice. Spoustu z nás to dělá, protože jsme k tomu vedení, ale nevíme proč. Naši rodiče od nás očekávají, že se budeme držet tradic, ale nikdo nám neřekne důvod. Až budeme mít my děti, nebudeme taky vědět, proč to všechno dál dodržovat.
V asijských rodinách je holka ta, co se stará víc o domácnost. Má vařit, uklízet, pomáhat doma. Zatímco kluk je spíše opečovávaný a nemá nemá tolik úkolů. Od holky se očekává určité chování.
Procházela jsem si takovou krizí identity – jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka. Já v té době vůbec nechápala vietnamskou kulturu. Vyrůstala jsem s tím, že se mi nelíbilo, co ode mě ta kultura, jakožto od ženy, očekává.
Jak ses vlastně dostala k tetování?
Omylem. Já jsem se původně chtěla věnovat něčemu úplně jinému. Byla jsem na jazykovém gymplu, z toho jsem pak přešla na uměleckou – ani tam jsem moc dlouho nevydržela. Měla jsem od toho asi jiné očekávání. Ta škola mi ukázala, že to, co jsem ze začátku chtěla dělat, by mě asi nebavilo.
Chtěla jsem být herní designérka a navrhovat postavy do her, ale pak jsem si uvědomila, že to z Česka není úplně jednoduché. Zároveň to není jen o tom uměleckém navrhování postav, ale musíš ovládat spoustu technických věcí. Čím víc jsem si toho zjišťovala, tím víc jsem si byla jistá, že to dělat nechci.
K tetování jsem se pak dostala v 18. Po své první kérce. Lákalo mě to zkusit. Říkala jsem si: Je v tom kreslení, je v tom seberealizace a spoustu dalších věcí, co mě táhne. Tehdy jsem ještě ani nepomyslela, že bych se tím mohla živit. Nadhodila jsem to mamce a ona překvapivě souhlasila. Už tušila, že ve studiu se mnou asi nehne. Měla ale dvě podmínky. První byla, že se nikdy nesmím nechat potetovat. V tu dobu jsem před rodiči už rok schovávala svoji první kérku (smích). Druhá byla, že chce, abych se to naučila ve Vietnamu.
Takže ses učila tetovat ve Vietnamu?
Ano, ale nejprve se mi tam vůbec nechtělo. Bylo mi 18 nebo 19. Procházela jsem si takovou krizí identity – jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka. Já v té době vůbec nechápala vietnamskou kulturu. Vyrůstala jsem s tím, že se mi nelíbilo, co ode mě ta kultura, jakožto od ženy, očekává. Vyžadovalo se ode mě specifické chování a já jsem si myslela, že takový bude Vietnam úplně celý. Myslela jsem si, že všichni budou mít předsudky, pořád budu pod nějakým drobnohledem a měla bych splňovat jejich standard krásy.
Do toho navíc nebyla moje vietnamština úplně dobrá. Doma jsem sice mluvila s rodiči, ale vietnamština je docela komplexní a pracuje s poměrně složitým systémem oslovování. Já jsem třeba nevěděla, jaké oslovování používat na moje vrstevníky a kamarády. Uměla jsem mluvit jenom s dospělými. Netušila jsem ani, jak si objednat v kavárně. Jsou to maličkosti, které jsem si uvědomila, až když jsem tam přiletěla. A k tomu jsem měla hrozný přízvuk. Můj učitel se mi doteď směje, že jsem občas ve svých začátcích musela používat Google překladač (smích).
Jak tedy to zaučování ve Vietnamu vypadalo?
Dostala jsem se do skvělého studia, kde jsem se učila tetovat takový ten old school styl. Měli se mnou i přes jazykovou bariéru úžasnou trpělivost.
Ve studiu jsem trávila každý den kromě neděle asi tři měsíce v kuse. Kreslila jsem od devíti ráno do pěti nebo šesti večer. Měla jsem to docela intenzivní. Navíc studio, ve kterém jsem nabírala zkušenosti, bylo známé tím, že nás mohli kdykoliv vyhodit. Když se prostě rozhodli, že na to nemáš. Vietnamci si nepotrpí na pozitivní feedback, ten jsem dostala, až když jsem odlétala. Bylo to stresující, ale opravdu mě to namotivovalo.
V Čechách ani na Slovensku není úplně běžné jít takhle do učení, ve Vietnamu se to ale dělá. Mistr tě musí pustit k tomu, abys mohla tetovat sama. Myslím, že v Česku by to taky mnoha lidem prospělo. Alespoň mít někoho, kdo ti ukáže víc než jen ty základy.
Změnil se tímto pobytem nějak tvůj vztah k vietnamské kultuře?
Určitě. Našla jsem si díky tomu cestu k vietnamské kultuře a spojila se se svou druhou částí rodiny. Ve Vietnamu totiž žije velká část mé vzdálené rodiny. Měla jsem strach, co na to řeknou: já a kérky, ale vzali to mnohem líp než moje máma. Vlastně mě v tom dost podporovali. Další rok už jsem se tam chtěla sama od sebe vrátit znova. A pak znova. Lítávám tam teď docela často. Nakonec mi tamní životní styl opravdu sednul.
Přemýšlela jsem pak hodně, proč jsou Vietnamci v Česku tak upjatí a konzervativní. Přitom ve Vietnamu jsou lidi víc v pohodě a otevření novým věcem. Došlo mi, že mnoho našich rodičů do Česka přijelo opravdu mladých. Mamce bylo 19 – celý svůj dospělý život prožila v Česku, ale vlastně vůbec nedospívala ve Vietnamu. A tak to má i spousta dalších Vietnamců. Takže si prostě uchovali to, s čím tehdy odlítali z Vietnamu. Zatímco ve Vietnamu se to vyvíjí, oni už se k tomu nedostali.
U mých rodičů se to, naštěstí, časem trochu měnilo. Já jsem byla opravdu rebel, takže jsem jim otevřela oči. Jsou teď otevřenější i novým věcem. Taťka za mnou dokonce nedávno přišel s tím, že je rád, že jsem nakonec nešla na výšku a dělám, co mě baví. To je velký posun.
Vnímáš tetování jako umění nebo spíš jako životní styl?
Určitě to je umění, ale nemám pocit, že já žiju uměním. Pro mě je to opravdu asi spíš životní styl, vyjádření sama sebe a nějaký statement. Těší mě, když můžu tetovat vlastní návrhy. Nemám to ale tak, že když za mnou někdo přijde s vlastním návrhem, odmítnu mu ho vytetovat.
Co si myslíš, že je na cestě tatéra nejsložitější?
Asi najít tu důvěru v sama sebe. Myslím, že hodně lidí se potýká s takovým tím imposter syndromem. Pro tatéra by mělo být důležité nezničit kérkou někomu život. A to je velká zodpovědnost. Stačí malá chyba a můžeme někoho zhyzdit. Naopak ale taky stačí dobrá kérka a můžeme někoho zkrášlit.
Jak bys popsala svůj styl?
Já s tímhle docela bojuju, myslím, že se ještě objevuju. Baví mě spoustu věcí. I když asi vedou japonské motivy. Na Zélandu je ale úplně jiná tatérská kultura a mít osobitý styl tě nemusí úplně prosadit. V tom vidím rozdíl s Českem. Tam tě lidi kvůli autentickému stylu vyhledávají. Mám proto radost, když můžu děla motivy, co mě baví, ale asi ještě nejsem tak daleko, abych se mohla nějak výrazně škatulkovat. Přijde mi i dost radikální se teď rozhodnout, jaký styl budu dělat navždy. Spíš vím, co dělat nechci.
A co tedy nechceš dělat?
Vůbec nejsem dobrá v realismu (smích). Ráda takové lidi odkážu na někoho jiného, ale na svoje triko si to nevezmu.
Kde pro tetování hledáš inspiraci?
V japonské tematice, anime a manze. Baví mě i asijská mytologie – z toho, myslím, čerpá hodně tatérů. Inspirací mi jsou i práce ostatních tatérů. Třeba v kombinaci barev nebo v tom, jak dokážou míchat asijské motivy s těmi západními.
Slyšela jsem, že jsi jednu dobu sbírala přátele nebo známé, kteří si nechají vytetovat tvoje jméno. Jak ses k tomu dostala a kolik jich máš takhle podepsaných?
Dva lidi mají vytetovanou moji přezdívku a dva mají moje vietnamské jméno. Já si těch lidí vážím, protože si to všichni nechali udělat, když jsem začínala. Magoři, fakt (smích). Teď už bych to znova neudělala. Myslím, že to jednu dobu byl v Americe i trend – že si tatéři podepisovali svoje díla – já jsem si podepisovala svoje lidi (smích). Možná se k tomu vrátím, uvidíme. Můžu to navrhnout svému příteli (smích). Zpětně mi to ale přijde trochu povrchní. Vždyť já jsem ten člověk, co většinou lidi odrazuje od toho, aby si nechali tetovat jména.
Ty jsi rok tajila před rodiči svoji první kérku. Teď už máš na jedné ruce black-out tetování a obecně jich máš docela hodně. Jak to tvoji rodiče berou?
Rok se mi ji podařilo skrývat, pak na to přišli docela hloupým způsobem. Přespávala jsem u rodičů na gauči, spala jsem na boku a vykoukla mi zpod trička na rameni černá tečka. Mamka si i té úplně malé tečky všimla, myslela si, že je to nějaká špína, vyhrnula mi tričko a našla celou kérku. Nadšená nebyla. Ptala se, kdo mi to udělal, jako by mi někdo ublížil (smích). Chvíli se mnou nemluvila, musela to vstřebat. Táta to vzal o něco líp. Ten si z toho spíš utahuje.
Postupně jsem tetování přidávala. Divím se, že mě mamka do Vietnamu pouštěla, protože jsem se vždycky vrátila s novou kérkou. Pokaždé byla větší a větší. Máma doteď s mými kérkami nesouhlasí. Jednou za čas mi řekne, že jsem byla hrozně pěkná bez tetování. Vnitřně s tím pořád bojuje, ale už je s tím asi smířená.
Kdy tě napadlo se přestěhovat na Nový Zéland a proč zrovna tam?
Přestěhovala jsem se sem kvůli příteli. On žil na Novém Zélandu a kvůli práci musel zůstat tady. Vlastně jsem se sem přestěhovala docela narychlo. S přítelem jsme byli rok ve vztahu na dálku a když pak odpromoval, bylo nám jasné, že už bude mnohem těžší se scházet. A tak jsem přestěhovala.
A jak to vzali tvoji rodiče?
Překvapivě to vzali v pohodě. Oni obecně asi neví, jak na tyhle zprávy reagovat. Když jsem jim řekla, že mám přítele na Zélandu a že za ním letím, tak mi řekli jen „aha, tak jo.” Stejnou odpověď jsem dostala, i když jsem je chtěla nalákat, aby se o něj zajímali, a řekla jsem jim, že jsme se potkali ve Vietnamu. Jediné, na co se táta zeptal, bylo, jestli je mladší nebo starší než můj bratr. Rok jim trvalo se zeptat na přítelovo jméno.
Proč si myslíš, že to tak je? Kvůli tomu, že to není Vietnamec?
To asi taky. Přitom on je doktor původem ze Singapuru, co žije na Novém Zélandu, to by měl být takový ukázkový zeť. Ani to ale rodiče zajímalo. Mamka se mě jen zeptala, jestli by mi nebylo líp s Evropanem. Přitom ona byla vždycky proti tomu, abych chodila s Čechama. Myslím, že asi nemají nic proti mému příteli, ale přáli by si, abych byla blíž. Dávají to ale dost nešťastně najevo.
A jak vlastně takové stěhování přes půl světa vypadalo?
Já jsem hrozně nenáročný člověk. Nejdříve konám, pak teprve přemýšlím. Pozorovala jsem tři týdny, co nosím za oblečení, a to jsem si sbalila. Bylo to pár kousků. Sbalila jsem si pár plyšáků a polovinu mého kufru zabíral PlayStation 5 (smích). Přiletěla jsem fakt téměř s ničím. Postupně jsem si dokupovala věci tady. Nedávno jsem teda prosila rodiče, ať mi něco pošlou, ale v podstatě jsem se přestěhovala s jedním kufrem.
Co sis všechno musela zařídit, když jsi chtěla žít a pracovat na Novém Zélandu?
Zařizovala jsem si jenom pracovní víza. Tady na Zélandu nepotřebuješ žádné certifikáty, abys byla tatér. Každý si tu může otevřít studio a být tatér. To je vlastně docela šílené, není to moc regulované. Ale zase tady ještě pořád jedou v té staré škole a znalosti jsou předávány z člověka na člověka.
Na začátku jsem měla vízum s názvem Working holiday. Můj přítel má ale zélandské občanství, takže jsme si zažádali o partnerské vízum. S mým českým občanstvím je to pro mě jednoduché. Nemusíme být ani ve svazku, stačí, že jsme opravdu partneři. Mám pracovní víza a teď čekám na status rezidenta.
Co musí člověk udělat pro to, aby status rezidenta získal?
Je to jednoduché. Na rezidenta skrze partnerské vízum stačí spolu alespoň rok bydlet. Musíš taky dokázat, že jste opravdu ve vztahu – předložit fotky, doporučení od kamarádů a podobně. Není to nic složitého. Taky se po tobě chce timeline vztahu – kdy jste se poznali a tak. Na pracovní vízum ti stačí s partnerem bydlet tři měsíce. Na Zéland není úplně lehké získat víza, pokud chceš jenom pracovat, ale je to jednoduché, pokud tu máš partnera. Zéland má malou populaci, tak se asi snaží tady ty partnery Zélanďanů udržet (smích).
K vízu Working holiday mi s českým občanstvím stačilo se jenom přihlásit. Kdybych si ale chtěla zažádat přes vietnamské občanství, kvóty jsou menší, musela bych mít ekvivalent tří roků na vysoké škole a musela bych taky projít anglickou zkouškou. Země ze třetího světa to tady mají těžší.
Budeš se do budoucna snažit získat novozélandské občanství?
Ne, bavili jsme se o tom přítelem, ale nemám to za potřebí. Už teď mám dvojí občanství – vietnamské a české. Na Novém Zélandu není moc velký rozdíl, jestli jsi permanentní rezident, nebo občan. Můžeš volit a prostě obecně funguješ jako každý jiný občan. Třeba přítelovi rodiče jsou taky permanentní rezidenti. Kdybych chtěla novozélandské občanství, musela bych se jednoho ze svých současných vzdát, což se mi nechce, když nemusím.
Jednu věc mají ale Češi a Zélanďani společnou – konstantně si na něco stěžují. Toho jsem se nezbavila ani tady.
Jak bys Novozélanďany popsala? Pociťuješ nějaký rozdíl mezi nimi a Čechy?
Myslím, že nikdo moc nemluví o rasismu, co tady je. To je ale asi věc všech multikulturních zemí. Když se tu potkám s rasismem, je takový lehce pasivní. Cítíš ten shift, když s tebou někdo mluví. Zélanďani jsou hrozně milí, když s tebou mluví, ale ten posun tam trochu cítíš. Ale to si myslím, že tady spousta Čechů nezažije, protože jsou Evropani.
Češi jsou naopak hrozně od rány, ti to řeknou na rovinu. Ty se s tím prostě nes***u, ale ty jim to alespoň můžeš vrátit zpátky. Tady jsi na vážkách a nevíš, co se děje. To je asi jeden z těch největších šoků.
Taky tady hrozně jede small talk. Zvlášť na malém městě se tady všichni zdraví. Přijde mi, že oproti Česku, když jdeš třeba pro kafe nebo si něco koupit, jsou tady lidi hrozně ochotní. Jsem z Brna, takže to srovnávám s Brnem a říkám si: To jsem byla tak zvyklá, že jsou všichni kolem kyselí nebo je to normální? (smích). Prostě nemám pocit, že tady někoho obtěžuju, když po nich něco chci.
Jednu věc mají ale Češi a Zélanďani společnou – konstantně si na něco stěžují. Toho jsem se nezbavila ani tady. Navíc reptají úplně o stejných věcech – ceny potravin, inflace i politika.
