Udělali jsme malý fact-check Vlnám Jiřího Mádla. Nakolik se postavy z epického dramatu podobají svým reálným předlohám?
Vlny si před týdnem odnesly z Rudolfina 6 Českých lvů a cenu diváctva k tomu, ale českou filmovou událostí roku se staly už v červenci, hned po své premiéře. Vrhají světlo na příběhy hrdinů a hrdinek, které si s pražským jarem a rokem 1968 možná úplně běžně nespojujeme – na redaktorstvo, které předávalo obyvatelstvu pravdivé informace o právě probíhající okupaci Československa.
U historických filmů málokdy čekáme, že věrně popisují realitu. Mádl ale při psaní scénáře silně vycházel ze skutečných událostí, přinejmenším věrně popsal důležité osobnosti v Redakci mezinárodního života. My jsme si dali trochu práce s fact checkingem a doplnili jsme, jak osudy hrdinů a hrdinek Vln pokračovaly dál.
Milan Weiner
Hraje: Stanislav Majer
Na plakátu Vln mu patří ta největší hlava, což o jeho důležitosti vypovídá dost trefně. „Především díky Milanu Weinerovi nabyla redakce na významu a stala se z ní nejodvážnější redakce politického vysílání. (...) Podle pamětníků patřil k nejpozoruhodnějším postavám v celém rozhlase,“ píše ve své rigorózní práci věnované právě této redakci a jejím ústředním postavám Zdenka Kotalová. Weinerovi se přezdívalo boss.
V rozhlasu se pod jeho vedením rozvinul úplně nový, profesionálnější přístup k informacím, které už nebyly tolik zkreslené propagandou a cenzurou. Mádlův film jeho postavu popsal docela přesně, i když historické fotky Weinera zaznamenávají bez knírku a hranatých brýlí, díky kterým působí ve filmu tak ikonicky. Co se do Vln nevešlo, byla Weinerova temná minulost. Měl totiž česko-židovské kořeny, kvůli kterým ho vyhodili z gymnázia a následně si prošel Terezínem, Osvětimí i Buchenwaldem a nakonec v závěru války uprchl z pochodu smrti.
V 50. letech působil jako korespondent v Číně, po návratu domů se dlouho léčil s tuberkulózou. Do čela Československého rozhlasu se dostal v roce 1963 a díky němu RMŽ začala například přímo odebírat nezkreslené světové zpravodajství od agentur Reuters a AFP. Zavedl také živé vysílání po jedenácté večer, kdy cenzoři už spali a redaktorstvo tak mohlo mluvit o světových záležitostech prakticky bez omezení. Jeho strýcem byl legendární novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka. Zemřel předčasně, 25. února 1969 kvůli nádoru na mozku.
Jiří Dienstbier
Hraje: Vojtěch Kotek
Do rozhlasu nastoupil v roce 1958 ještě jako student třetího ročníku a za pár let už podle ohlasů posluchačů patřil mezi nejoblíbenější zahraniční zpravodaje spolu s Věrou Šťovíčkovou. Tato jeho kolegyně ho ve vlastních pamětech popsala jako „chytrého a pohotového, s trvalým zájmem o vyšší politiku a slečny.“ Dienstbier byl jedním z redaktorů, kteří v budově rozhlasu setrvali až do jeho obsazení sovětskými vojsky.
Po okupaci působil jako korespondent v USA, ale v roce 1970 byl jako aktivní účastník protiokupačního vysílání propuštěn. Poté pracoval jako dokumentátor projekčního ústavu, noční hlídač a topič. Podepsal Chartu 77 a stal se jejím mluvčím a za „podvracení republiky“ se dostal i do vězení. Mezi roky 1989 a 1992 byl ministrem zahraničí. Od roku 2008 do své smrti v roce 2011 pak působil jako člen senátu. Mádl jeho personu obsazením Vojty Kotka vystihl trefně i vizuálně, uznej sám*sama. Co ale nesedí, je hlasový projev, Dienstbier totiž výrazně ráčkoval.
Věra Šťovíčková
Hraje: Táňa Pauhofová
„Když na pravidelnou páteční tiskovou konferenci na ministerstvu zahraničí přišla paní Věra Šťovíčková, vyskočilo pět mužů a nabídlo jí židli,“ píše o ní její kolega Jaroslav Jírů. Patřila k úplně prvním novinářům a novinářkám, kteří vycestovali za hranice jako zahraniční korespondenti. V roce 1955 odjela do Varšavy, kde pokrývala dění kolem podpisu Varšavské smlouvy, v roce 1960 se pak stala korespondentkou z osvobozující se Afriky. Posluchačstvo milovalo její „velmi zasvěcené a přesvědčivé reportáže a komentáře.“
I ona se aktivně účastnila protiokupačního vysílání a roku 1970 za účast zaplatila svým místem. Poté nastoupila do Náprstkova muzea, kde potkala svého manžela Ericha Herolda. Dál pracovala jako uklízečka a nakonec nastoupila do Ústředních skladů, kam mohli brát i kádrově nepohodlné lidi. Jejím kolegou tam byl Petr Pithart. Ve skladech působila až do důchodu a zároveň se věnovala překladatelské činnosti. Zemřela v roce 2015.
Karel Jezdinský
Hraje: Maryáš Řezníček
Tento novinář se ve Vlnách mihnul jen letmo v podání Matyáše Řezníčka. Absolvent studií Blízkého východu na katedře orientalistiky přišel do rozhlasu v roce 1963. O tři roky později se přidal k RMŽ a působil jako dopisovatel z Bělehradu, během přelomového srpna 1968 byl však na dovolené v Praze, takže se připojil k protiokupačnímu vysílání. Během normalizace se vrátil do Bělehradu, ale odsud už se odmítl do Československa vrátit. Místo toho nastoupil do Svobodné Evropy a v roce 1983 začal vést její newyorskou redakci. Po převratu pracoval jako novinář v Lidových novinách i jinde. Zemřel v roce 1998.
Luboš Dobrovský
hraje: Martin Hoffman
„Vzdělaný rusista,“ píše o něm Šťovíčková ve svých pamětech. V rozhlase v Redakci mezinárodního života působil v letech 1959 až 1968, mezi roky 1967 a 1986 jako korespondent z Moskvy. Po invazi, 1. září 1968, z rozhlasu odešel. Věnoval se i literární kritice například v Plamenu. I na něj po odchodu z ČsRo čekaly nekvalifikované práce, čistil výlohy, pracoval jako topič a skladník. Před sametovou revolucí se přidal k samizdatovým Lidovým novinám a po revoluci se stal ministrem obchodu nebo kancléřem prezidenta Havla. Zemřel v roce 2020.
Jan Petránek
Hraje: Petr Lněnička
V RMŽ byl zahraničním korespondentem z Indie. Přál si pokračovat do New Yorku, ale místo toho jej přidělili do Moskvy, odkud referoval o Kubánské krizi. Později se tu k němu připojil Dobrovský. Následně reportoval ještě z Londýna. Když přišel 21. srpen, trávil zrovna dovolenou na chatě s rodinou, vrátil se však do Prahy, aby mohl dokumentovat dění přímo v ulicích. Mluvil například se sovětskými vojáky: „Jsou to většinou mladí chlapci, politicky málo zkušení a málo politicky myslící. Obracel jsem se proto především k důstojníkům, a byl jsem překvapen, jak jsou překvapeni oni. Čím? Byli posláni do naší země potlačovat kontrarevoluci, a s údivem shledávají, že situace je zcela jiná,“ cituje ho kniha Rozhlas proti tankům Karla Lánského a Jiřího Dienstbiera.
Po srpnu už nemohl pracovat jako zahraniční zpravodaj a přesunul se do sekce vědy, takže to byl právě on, kdo československému posluchačstvu zprostředkoval přistání na Měsíci v roce 1969. V roce 1970 byl propuštěn a později se uplatnil ve firmě Mitas, která vyráběla pneumatiky. Po pádu režimu nastoupil do redakce Lidových novin. Zemřel v roce 2018.
Tomáš a Pája Havlíkovi
Hrají: Vojtěch Vodochodský, Ondřej Stupka
Postavy opatrného technika Tomáše a jeho revolucionářsky smýšlejícího brášky jsou smyšlené, i když právě jejich konflikt dává Vlnám ten správný hollywoodský šmrnc. Na nich – tedy především na tom starším z nich, do velké míry stojí celý příběh filmu. I když je fiktivní, chceme vypíchnout, že postava Tomáše je velmi dobře napsaná. Díky jeho opatrnosti a nezájmu o dění ve společnosti se můžeme ve Vlnách postupně seznamovat se všemi výraznými osobnostmi.
