Novinka režiséra Todda Phillipse s Joaquinem Phoenixem a Lady Gaga v hlavních rolích fanoušky a fanynky prvního filmu spíše zklame. Přesto se vyplatí si na ni udělat vlastní názor.
Mezi prvním a druhým filmem uběhlo pět let, za tu dobu se mnohé změnilo, Arthur Fleck ale zůstal stále stejný. Loser, jenž se nějakým záhadným způsobem stal miláčkem davů nejen v Gothamu, ale i mimo něj, když si první film s přísným mládeži nepřístupným ratingem došel tehdy k historické miliardě dolarů z kin a zajistil, že studio bude na režiséra Todda Phillipse spolu s hlavní hvězdou snímku Joaquinem Phoenixem házet tolik pytlů plných dolarových bankovek, dokud oba nekývnou na pokračování.
Tak se nakonec i stalo a tento týden výsledek jejich práce dorazil do kin po celém světě. Pokračování s názvem Joker: Folie à Deux se však tentokrát těší daleko horším ohlasům, a to mimo jiné i proto, že lidem připadá zbytečné. Má přesto smysl jej vidět? Krátká odpověď zní: ano. Tu delší si teď můžeš přečíst níže.
Stejný, ale přesto jiný
Děj dvojky přímo navazuje na první díl, na jehož konci Arthur (Joker) skončil za vraždu pěti lidí v Arkhamu. Samotný úvod je pak animovaná groteska ve stylu Looney Tunes, ve které Joker bojuje s vlastním stínem, který „za něj“ páchá všechny ty špatné věci. Snímek tak představuje jednu ze svých stěžejních příběhových linek, a to, jestli Arthur skutečně patří do vězení, nebo spíše do psychiatrické léčebny, protože ve skutečnosti trpí poruchami osobnosti, jejichž důsledkem vzniklo i jeho jokerovské alter ego. To je verze, za kterou bojuje Arthura právnička.
Na druhé straně se však seznamujeme s charismatickou (a taky zjevně narušenou) „Lee“ (Lady Gaga) aka v komiskech Harley Quinn, která naopak k Jokerovi vzhlíží jako k někomu, kdo je pro ni vzorem. Právě jejich vztah následně formuje do velké míry nejen samotný příběh (odehrávající se z většiny buď u soudu, nebo ve vězení), ale taky formáty a žánry, s nimiž si režisér ve dvojce vyhrál. Ano, je na čase promluvit si o tom, co zjevně všechny zajímá nejvíc. Jak moc hudební vlastně druhý Joker je?
Inu, dost. Postavy přechází zničehonic do zpěvu poměrně často, samotná muzikálová čísla jsou však spíše komorního typu. Žádné opulentní taneční sekvence se nekonají, jen intimně nasvícené mood pieces, případně stylová klubová vystoupení, jeden pomalý tanec lásky na střeše a sem tam nějaké to pobíhání mezi vězni. Jako celek to bohužel nefunguje, protože v praxi se jen berou známé písně, které tady dostanou nový háv, aniž by něco skutečně přidávaly samotnému ději. Nicméně rozeberte to zvlášť, a každá sekvence je výborně natočená, zahraná i zazpívaná, což znamená, že diváci a divačky ujíždějící na hudebních klipech tyto momenty pořád budou schopni ocenit. Co víc, možná to některým snímek podobně jako mně zachrání.
I can fix him/her
Další aspekt, který se dá pochválit, ačkoliv tohle už vyžaduje trochu silnější vlastní interpretaci, je právě vztah Jokera a Harley. Ten je totiž správně toxický. Plný klamů, falešných aspirací, manipulace a vůbec všeho, na co jsme z komiksového vyobrazení zvyklí. Tradičně je však hlavním strůjcem této dynamiky spíše Joker, kdežto v tomto filmu je to naopak Harley, která s přibývajícím časem prochází nenápadnou vizuální proměnou (čím dál více se podobá své komiksové předloze), ale v jádru se vyžívá v anarchii a je zcela emancipovaná už od samotného začátku.
Dobrou zprávou je, že Gaga svým výkonem ani trochu nekříží baseballky s Margot Robbie, druhou představitelkou ikonické DC role. Místo toho přichází se svou vlastní roztržitou náladovou verzí, která hlavní postavu filmu mnohdy právem zastiňuje jak intelektuálně, tak svojí komiksovou věrností. Navíc v roli zpěvačka podává další parádní výkon a s Phoenixem, jenž není tentokrát ani z poloviny tak ďábelský jako v prvním filmu, více než drží krok.
Špatný vtip?
Film s Jokerem v názvu by ale nejspíš měl řešit primárně jeho, a to je tentokrát mnohem větší kámen úrazu než minule. Zatímco první film (inspirovaný asi tuctem klasik) byl jakousi charakterovou studií, která vyprávěla o narušeném jedinci, jemuž společnost tak dlouho ubalovala jednu ránu za druhou, až se v něm něco zlomilo a on dal průchod všemu svému naakumulovanému vzteku a zlu, druhý snímek (tentokráte inspirovaný touhou studia vytřískat z diváků ještě více peněz) jeho chování jen retrospektivně zkouší vysvětlit, aniž by k němu přidával něco nového.
Jistě, máme tu momenty z vězení, jemuž „vládne“ skvělý Brendan Gleeson, momenty u soudu, blbnutí s Harley i další fantazírování, ale pakliže se někdo bude těšit na posun do verze „klaunského prince zločinu“, bude zklamán. Jediné, co má Arthur Fleck společné s komiksovým Jokerem, je jeho nakažlivá nátura, která dokáže strhnout ostatní na svou stranu. Snad každá verze Jokera vždycky dokázala odhalit hlubší problémy ukryté ať už ve společnosti, Batmanovi, nebo v nás samotných. A pak jich využít a tím si získat following.
Tato je odhaluje též, akorát je to spíš náhodou, povrchně, a pak už s nimi (stejně jako samotný film) nic nedělá. Arthur Fleck je influencerem bez vlastního přičinění. Gotham se kvůli němu vaří, ale scénář to nijak více nevysvětluje. Nebýt Phoenixova ztvárnění, nebylo by tak na hlavní postavě nic, kvůli čemu by stálo za to ji dvě hodiny sledovat. Už podruhé.
A přesto – přesto musím ocenit, že samotní tvůrci jsou si toho všeho ve druhém filmu daleko více vědomi, a tak ten metaforický piedestal, který této impotentní verzi Jokera v prvním filmu postavili, sami tentokrát efektně demolují. Možná je to od nich tak trošku špatný vtip, určitě to není moc chytře vymyšleno ani podáno, já se ale přesto v kině jako jeden z mála bavil.
Joker: Folie à Deux není moc dobrý film. V jednotlivostech ovšem má co nabídnout, ať už jsou to senzační herecké výkony, stylově realizované muzikálové výstupy, skvělá kamera nebo třeba další boží (a démonický) soundtrack Hildur Guðnadóttir. Pokud tedy máš chuť nechat se v kině unášet na protichůdnách vlnách chaosu u filmu, jenž sám sebe bere i nebere moc vážně, klidně to zkus. Přinejhorším uvidíš v rámci komiksového žánru něco, co tu tak úplně ještě nebylo. A i to by se mělo počítat.
